Z Písku na Zvíkovské Podhradí

Cyklistický výlet z Písku až na Zvíkovské podhradí a zpět

V rám­ci cyk­lis­tic­ké­ho zahá­je­ní letoš­ních prázd­nin jsme poja­li vel­mi odváž­ný plán. Jet se podí­vat na hrad Zví­kov. Ori­gi­ná­to­rem této ide­je byla naše dcé­ra Kate­ři­na. Když jsme se totiž v sobo­tu vra­ce­li z raf­tů, pra­vi­la zde

že “vlast­ně ješ­tě nikdy neby­la na Zví­ko­vě”. A bylo jas­no. Ješ­tě jas­ně­ji bylo, když Eva nad­še­ně sou­hla­si­la s nápa­dem jet na Zví­kov na kolech po stez­ce kolem Ota­vy. Je jas­né, že před desá­tou se nám z bará­ku vypad­nout nepo­da­ři­lo, a tak není divu, že jsme měři­če výko­nu zapí­na­li až těs­ně před dva­nác­tou hodi­nou. Ces­ta z Pís­ku kolem řeky sviž­ně ubí­ha­la po per­fekt­ně upra­ve­né maka­dam cyk­los­tez­ce. Prv­ní drob­něj­ší zádrhel při­šel asi po pěti kilo­me­t­rech, když jsme při­je­li k ply­no­vé láv­ce přes Ota­vu. Láv­ka totiž měla chod­ní­ky udě­la­né z kovo­vých roš­tů, tak­že pod nimi bylo vidět úpl­ně vše. Ale Eva se pře­ko­na­la a láv­ku sta­teč­ně pře­ko­na­la. Celou ces­tu se veli­ce sta­teč­ně drže­la, byť mís­ty to na jejím leti­tém tre­ku muse­lo být doce­la utr­pe­ní.

Na dru­hé stra­ně řeky se terén začal kli­ka­tit naho­ru a dolů. Hned za láv­kou jsme na čtyřech a půl kilo­me­t­rech vystou­pa­li o závrat­ných 100 výš­ko­vých met­rů a mělo být ješ­tě hůře.

Asi nej­krás­něj­ší úsek celé ces­ty byl mezi Dědo­vi­ce­mi a Varva­žo­vem, zhru­ba na 15 až 21 kilo­me­t­ru.

Ces­ta tady vede krás­ným lesem a dva­krát pře­kra­ču­je míst­ní vod­ní toky, říč­ky Lomni­ci a Ska­li­ci. Za pár set met­rů při­šel pěk­ně prud­ký úsek s 22% sklo­nem. Kdo by se chtěl podí­vat a uzna­le poký­vat hla­vou nad jedi­ným čle­nem výpra­vy, kte­rý ho na jeden zátah vyjel (mys­lím, že jsem to byl zrov­na já), tak je to na mapě na 18,6 km.