Pod šestkou vlevo dole mám ložisko lokální infekce – zadělávku na potencionální průser. Takže zub musí ven. Je to blbé, protože o sedmičku a osmičku na téže straně huby jsem přišel ráno po svatební noci. Šestky vlevo je můj jediný zlatý zub – tedy korunka.
V pondělí 7. 10. 2013 jsem se ve 13:00 dostavil do čekárny mé zubařky. Hubu mi opíchli mezokainem a zatímco jsem čekal v čekárně, až mi anestezie zabere, vtáhli do ordinace asi osmiletého klučinu, který za dveřmi předvedl herecký výkon hodný Oskara. Řval a ječel na celé kolo, a to mu zub teprve opíchávali. 
Vyměnili jsme se, zubařka vzala kleště a zatáhla za mou šestku. Nebolelo to, ale cítil jsem to. Tak mi vpíchla ještě jednu dávku. Na mě čekala čekárna a na klučinu křeslo – naštěstí pro něj. Svůj výkon vylepšil ještě o Zlatého medvěda a hlavní cenu karlovarského filmového festivalu. Zoubek byl venku. Uřvaný a zpocený se odvalil z ordinace a já na něj koukal s povýšenecko-pohrdlivým výrazem Mr. Beana.
Vrátil jsem se na křeslo, v ruce se mihly kleště a zarvaly na šestku. Nic. Žádná bolest, ale ani žádný pohyb zubu. Znovu, znovu a znovu. Nic. Divné je, že necítím levou polovinu krku. Špatně se mi dýchá. Doktorka bere do ruky jakýsi podivný nástroj, prý stahovák na korunky. Nejdříve prý korunku a pak zbytek zubu, který možná bude nutno rozřezat. Není to škoda trhat zub, který tak krásně pevně drží v hubě? Po chvilce nástroj odkládá. Takhle to nepůjde. Že prý si vezme kladivo, nebo sbíječku? Už nevím, jak tomu říkala. Každopádně mi do zubu začala intenzivně bušit masa nějakého kovu. Lehlý pohyb kleštěmi a korunka už je ze zubu dole. Málem jsem ji spolkl.
Najednou je ale něco špatně. Svíravý pocit v krku se stupňuje, oznamuji, ještě s jasnou myslí, že se mi dělá špatně. Pokládají mě na křesle do vodorovné polohy, nohy si pokrčuji, otevírá se okno, na čele mi přistává studený obklad. Za chvilku se to na chvilku lepší. Pomaličku se zvedám a potřebuji se napít. Pak se mi rychle dělá hůř a hůř, chci jim říci, že nemůžu pořádně mluvit, ale cítím a slyším, že nedokážu artikulovat. Propadám se. Poslední, co vnímám je Hanka, jak někam volá, že pacientovi nemůže nahmatat puls.
Probouzí mě jemná masáž mých tváří… ne, to mě zubařka fackuje, abych se probral. Nade mnou stojí chlap a něco říká, ale pořádně ho nevnímám. Za pár minut se do ordinace nahrnou další tři lidi. Za chvilku mi dojde, že je to záchranka. Doktor se mě vyptává, odpovídám. Detaily si nepamatuji. Nakonec mi měří tlak, hodně nízký, napíchávají mi kapačku, nakládají na nosítka. Střih, jsem ve filmu, kamera leží na nosítkách a zabírá rychle se pohybující světla na stropě. Hnusný záběr. Výtah z horizontální polohy taky nic moc. Ten kameraman je snad na mol. Přichází vrcholný záběr – sjíždění schodů a nakládání do sanitky. Režisér je debil. Z takových záběrů se divákovi dělá akorát tak BLBĚ.
Něco je opravdu blbě, slyším sám sebe, jak komunikuji (!!!) se sestrou v sanitce. Nejsem schopen posoudit, jak dlouho nám cesta trvala. Netuším, kam mě přivezli. Vtáhli mě do chodby a za chvilku slyším doktora ze záchranky, jak někoho seznamuje s mou anamnézou. …kolaps v ordinaci stomatologa… “No jó, chlap!” směje se doktorka ve špitále. Dál už jen stručně. Tlak (nízký), ekg (normální), dvě kapačky fízáku, hoďka a půl na chodbě ve špitále na lůžáku. Faktura na 30 CZK. Zaplaceno včera.
