Volal brácha, jestli bychom s nimi nejeli na výlet do Bavorského lesa, projít se v korunách stromů. Myslel jsem si, jako obvykle, že se zbláznil. Projít se v korunách stromů… Nicméně informace jsme si ověřili, místo nás už jen na základě popisu na webu a shlédnutí několika fotek nadchlo, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme 17.března.
Dali jsme si sraz na parkovišti před hlavní budovou s tím, že oni samozřejmě vyrazí z Prahy a my z Budějc. Pro navigaci jsem použil LocusPro, s právě zakoupenou licencí a vektorovými mapami na SD kartě. Fungovalo to perfektně, jediným drobným problémem byla point-to-point navigace, kdy se itinerář stahuje z netu, takže při zpáteční cestě nebyla až na hranici k dispozici “živá” navigace, protože samozřejmě nehodlám krmit nenažraného operátora předraženým roamingem. Stačilo ale sledovat trasu, kterou jsme si zaznamenali cestou tam a bylo po problému.
[mapsmarker marker=“2”]Po přejezdu německých hranic a vystoupání do bavorských kopců začala být Eva trochu nervózní. Příčinou nebyla obávaná jazyková bariéra, jak jsem si zpočátku myslel, ale doslova závěje sněhu, které ležely kolem silnice. Ono totiž v našich Temelínem oteplovaných Budějcích bylo už bujaré jaro s teplotami kolem 15 stupňů, ale tady bylo lehce nad nulou a sněhu výše, než kam sahala střecha našeho Olivera. Naše oblečení odpovídalo spíše tomu bujarému jaru než pomaličku ustupující zimě. Lehké kalhoty, sportovní boty, žádné tlusté svetry. Nakonec se nechala přesvědčit, že budeme na visuté lávce vysoko nad zemí a sněhové závěje na nás budou krátké. Jak se později ukázalo,byla to pouze částečná pravda 😉
[singlepic id=95 w=240 h=320 float=left]Po příjezdu na parkoviště jsme se sice trochu hledali, protože oni zaparkovali na dolním a my na horním parkovišti, ale nakonec jsme se šťastně sešli u kasy. Vstupné není nejnižší, rodinná vstupenka pro dva dospělé a dvě děti přijde na €19, ale věřte, ta částka stojí za to. Procházíte se nějakých dvacet metrů nad zemí, v korunách stromů a tedy velmi blízko, zpívají ptáci, dole pod vámi je klid, a navíc v tuto dobu kolem vás skoro žádní lidé. Mohli jsme si tedy celou procházku do sytosti užít.
Vlastní stezka je dlouhá asi 1300 metrů, osobně se mi zdála moc krátká, ale chápu, že vybudovat a udržovat něco takového je dost náročné. na stezce jsou rozmístěné informační tabule, které jsou bohužel pouze v němčině a v angličtině, u pokladen je ale možné si vyzvednout český překlad textů na jednotlivých tabulích, takže i jazyky nepolíbený jedinec si přijde na své. Podle textů na tabulích žije v okolí celkem pestrá směska zvířat, nám se ale podařilo zahlédnout pouze jednu veverku, a to ještě byla na zemi. To je mimochodem naše typická smůla — stojíme-li na zemi, bude veverka vysoko na stromě; jsme-li ve výši vzrostlého smrku, je veverka zákonitě na zemi. Stezka je vlastně zakončena vajíčkoidní rozhlednou, na kterou se pohodlně a pozvolna stoupá po chodníčku, a až na samotném vrcholu je pár schodů. [singlepic id=105 w=320 h=240 float=right]Rozhled z vrcholu je opravdu úžasný. Dokonce i naše maminka na ni vystoupala celkem bez problémů a dle jejích vlastních slov se nahoře cítila “celkem v pohodě” jak řekla s nejistým úsměvem 🙂
Z rozhledny jsme se vrátili stejnou cestou zpět na parkoviště, stezka sice pokračovala ještě kousek za rozhlednou, ale potom bychom museli jít po silnici, což se nám nechtělo. Na parkovišti jsme se občerstvili a shodli se na tom, že se nám ještě nechce domů. Z parkoviště mělo vycházet několik naučných stezek, a tak jsme se po jedné z nich vydali. Procházka to nakonec byla celkem dlouhá, naměřili jsme nějakých sedm kilometrů, na nichž jsme potkali několik velice zajímavých zastavení — například supa a krkavce (nehýbali se), divoké kočky (smrděly), sovy sněžné (měly pod sebou vývržky), bobry (neukázali se), losy (viděli jsme pouze stopy), vlky (všichni chrápali po obědě), rysy (velmi líný páreček) a zubry (hýbali se, nesmrděli a byli majestátní). Na vlky a rysy čekala dost velká smečka fotografů s bestiální výbavou na vozíčkách. U druhé vyhlídky na rysy upustila Terezka svůj nový telefon a její tatínek řádil jako vlk a rys dohromady. Stezka vedla lesem, dost do kopce, je na ní zákaz vjezdu cyklistů a psi tam smí jen na vodítku. Povrch je vysypaný jemným štěrkem, takže chůze byla měkká a velmi pohodlná. Sem se ještě jednou vydáme, nejspíše někdy na podzim, až budou pěkně zbarvené stromy.
Celkově vzato, byl to vskutku parádně vydařený den a jeden z nejlepších výletů, jaké jsme kdy udělali!
Fotky
[nggallery id=4]Mapa
[map style=“width: 800px ; height:500px ; margin:20px 20px 20px 20px; border: 1px solid black;” maptype=“SATELLITE” z=“16” gpx=”/wp-content/uploads/nemecko.gpx”]