Jak jsme chodili v korunách stromů

Volal brá­cha, jest­li bychom s nimi neje­li na výlet do Bavor­ské­ho lesa, pro­jít se v korunách stro­mů. Mys­lel jsem si, jako obvykle, že se zbláz­nil. Pro­jít se v korunách stro­mů… Nicmé­ně infor­ma­ce jsme si ově­ři­li, mís­to nás už jen na zákla­dě popi­su na webu a shléd­nu­tí něko­li­ka fotek nadchlo, a tak jsme se domlu­vi­li, že vyra­zí­me 17.března.

Dali jsme si sraz na par­ko­viš­ti před hlav­ní budo­vou s tím, že oni samo­zřej­mě vyra­zí z Pra­hy a my z Budějc. Pro navi­ga­ci jsem pou­žil LocusPro, s prá­vě zakou­pe­nou licen­cí a vek­to­ro­vý­mi mapa­mi na SD kar­tě. Fun­go­va­lo to per­fekt­ně, jedi­ným drob­ným pro­blé­mem byla point-to-point navi­ga­ce, kdy se iti­ne­rář sta­hu­je z netu, tak­že při zpá­teč­ní ces­tě neby­la až na hra­ni­ci k dis­po­zi­ci “živá” navi­ga­ce, pro­to­že samo­zřej­mě nehod­lám krmit nena­žra­né­ho ope­rá­to­ra předra­že­ným roa­min­gem. Sta­či­lo ale sle­do­vat tra­su, kte­rou jsme si zazna­me­na­li ces­tou tam a bylo po problému.

[mapsmar­ker marker=“2”]

Po pře­jez­du němec­kých hra­nic a vystou­pá­ní do bavor­ských kop­ců zača­la být Eva tro­chu ner­vóz­ní. Pří­či­nou neby­la obá­va­ná jazy­ko­vá bari­é­ra, jak jsem si zpo­čát­ku mys­lel, ale doslo­va závě­je sně­hu, kte­ré leže­ly kolem sil­ni­ce. Ono totiž v našich Teme­lí­nem otep­lo­va­ných Buděj­cích bylo už buja­ré jaro s tep­lo­ta­mi kolem 15 stup­ňů, ale tady bylo lehce nad nulou a sně­hu výše, než kam saha­la stře­cha naše­ho Oli­ve­ra. Naše oble­če­ní odpo­ví­da­lo spí­še tomu bujaré­mu jaru než poma­lič­ku ustu­pu­jí­cí zimě. Leh­ké kalho­ty, spor­tov­ní boty, žád­né tlus­té sve­t­ry. Nako­nec se necha­la pře­svěd­čit, že bude­me na visu­té láv­ce vyso­ko nad zemí a sně­ho­vé závě­je na nás budou krát­ké. Jak se poz­dě­ji ukázalo,byla to pou­ze čás­teč­ná pravda 😉

[sin­gle­pic id=95 w=240 h=320 float=left]Po pří­jez­du na par­ko­viš­tě jsme se sice tro­chu hle­da­li, pro­to­že oni zapar­ko­va­li na dol­ním a my na hor­ním par­ko­viš­ti, ale nako­nec jsme se šťast­ně sešli u kasy. Vstup­né není nej­niž­ší, rodin­ná vstu­pen­ka pro dva dospě­lé a dvě děti při­jde na €19, ale věř­te, ta část­ka sto­jí za to. Pro­chá­zí­te se něja­kých dva­cet met­rů nad zemí, v korunách stro­mů a tedy vel­mi blíz­ko, zpí­va­jí ptá­ci, dole pod vámi je klid, a navíc v tuto dobu kolem vás sko­ro žád­ní lidé. Moh­li jsme si tedy celou pro­cház­ku do sytos­ti užít.

Vlast­ní stez­ka je dlou­há asi 1300 met­rů, osob­ně se mi zdá­la moc krát­ká, ale chá­pu, že vybu­do­vat a udr­žo­vat něco tako­vé­ho je dost nároč­né. na stez­ce jsou roz­mís­tě­né infor­mač­ní tabu­le, kte­ré jsou bohu­žel pou­ze v něm­či­ně a v ang­lič­ti­ně, u pokla­den je ale mož­né si vyzved­nout čes­ký pře­klad tex­tů na jed­not­li­vých tabu­lích, tak­že i jazy­ky nepo­lí­be­ný jedi­nec si při­jde na své. Pod­le tex­tů na tabu­lích žije v oko­lí cel­kem pes­t­rá směs­ka zví­řat, nám se ale poda­ři­lo zahléd­nout pou­ze jed­nu vever­ku, a to ješ­tě byla na zemi. To je mimo­cho­dem naše typic­ká smů­la — sto­jí­me-li na zemi, bude vever­ka vyso­ko na stro­mě; jsme-li ve výši vzrost­lé­ho smr­ku, je vever­ka záko­ni­tě na zemi. Stez­ka je vlast­ně zakon­če­na vajíč­ko­id­ní roz­hled­nou, na kte­rou se poho­dl­ně a pozvol­na stou­pá po chod­níč­ku, a až na samot­ném vrcho­lu je pár scho­dů. [sin­gle­pic id=105 w=320 h=240 float=right]Rozhled z vrcho­lu je oprav­du úžas­ný. Dokon­ce i naše mamin­ka na ni vystou­pa­la cel­kem bez pro­blé­mů a dle jejích vlast­ních slov se naho­ře cíti­la “cel­kem v poho­dě” jak řek­la s nejis­tým úsměvem 🙂

Z roz­hled­ny jsme se vrá­ti­li stej­nou ces­tou zpět na par­ko­viš­tě, stez­ka sice pokra­čo­va­la ješ­tě kou­sek za roz­hled­nou, ale potom bychom muse­li jít po sil­ni­ci, což se nám nechtě­lo. Na par­ko­viš­ti jsme se občer­st­vi­li a shod­li se na tom, že se nám ješ­tě nechce domů. Z par­ko­viš­tě mělo vychá­zet něko­lik nauč­ných ste­zek, a tak jsme se po jed­né z nich vyda­li. Pro­cház­ka to nako­nec byla cel­kem dlou­há, namě­ři­li jsme něja­kých sedm kilo­me­t­rů, na nichž jsme potka­li něko­lik veli­ce zají­ma­vých zasta­ve­ní — napří­klad supa a krkav­ce (nehý­ba­li se), divo­ké koč­ky (smr­dě­ly), sovy sněž­né (měly pod sebou vývrž­ky), bob­ry (neu­ká­za­li se), losy (vidě­li jsme pou­ze sto­py), vlky (všich­ni chrá­pa­li po obě­dě), rysy (vel­mi líný páre­ček) a zub­ry (hýba­li se, nesmr­dě­li a byli majestát­ní). Na vlky a rysy čeka­la dost vel­ká smeč­ka foto­gra­fů s bes­ti­ál­ní výba­vou na vozíč­kách. U dru­hé vyhlíd­ky na rysy upus­ti­la Terez­ka svůj nový tele­fon a její tatí­nek řádil jako vlk a rys dohro­ma­dy. Stez­ka ved­la lesem, dost do kop­ce, je na ní zákaz vjez­du cyk­lis­tů a psi tam smí jen na vodít­ku. Povrch je vysy­pa­ný jem­ným štěr­kem, tak­že chůze byla měk­ká a vel­mi poho­dl­ná. Sem se ješ­tě jed­nou vydá­me, nej­spí­še někdy na pod­zim, až budou pěk­ně zbar­ve­né stromy.

Cel­ko­vě vza­to, byl to vskut­ku parád­ně vyda­ře­ný den a jeden z nej­lep­ších výle­tů, jaké jsme kdy udělali!

Fotky

[nggalle­ry id=4]

Mapa

[map style=“width: 800px ; height:500px ; margin:20px 20px 20px 20px; bor­der: 1px solid black;” maptype=“SATELLITE” z=“16” gpx=”/wp-content/uploads/nemecko.gpx”]