Smutný večer

Když jsme dnes při­je­li z prá­ce domů, našli jsme Ari­nu bez­vlád­ně ležet na křes­le v před­sí­ni. Po více než dva­nác­ti letech pri­šel její čas.

Byl to pes nevy­cho­va­ný, roz­maz­le­ný, kte­rý si nevá­žil dob­ré­ho byd­la a stá­le utí­kal. Mě, hlav­ně v posled­ní době, pří­šer­ně štval; nedá se říci, že by mi nějak extra při­ros­tl k srd­ci. Ale pat­řil k bará­ku, byl nedíl­nou sou­čás­tí mého kaž­do­den­ní­ho živo­ta a jako tako­vý mi bude chy­bět.

Koho ale odchod Ari­ny oprav­du hlu­bo­ce zasá­hl byl Matý­sek. Je mi moc líto, že až do té chví­le jsme netu­ši­li, jak moc měl toho ušmud­la­né­ho tvo­ra rád. Šmud­la náš malý pro­pla­kal cely večer,

to se nemoh­lo stát, to se nemoh­lo stát,

opa­ko­val. Když nemů­že­te něko­mu pomo­ci, je to hroz­ný pocit. Když ten někdo je váš sed­mi­le­tý synek, a vy vidí­te tu straš­nou bolest, kte­rou cítí v srdíč­ku, je vám fakt na nic. Fakt na nic…

Pes leží zako­pa­ný na zahra­dě, kou­sek od Ary­ka, Matý­sek se už uklid­nil, zvláš­tě poté, kdy si s Kač­kou při­vez­li zakrslé­ho krá­líč­ka 🙂

Po Alyn­ce se mi ale stej­ně bude stýs­kat, mamin­ko…