Slovinsko 2016 — den druhý

Tro­chu jsme se návra­tu do těch­to míst obá­va­li. Bude se nám tam líbit tolik jako při prv­ní návštěvě? Co když jsou naše vzpo­mín­ky redu­ko­va­né jen na to pěk­né a to nehez­ké jsme odsu­nu­li někam do tem­ných kou­tů pamě­ti? Nebu­de to zkla­má­ní?

Po vče­rej­ším pozd­ním pří­jez­du a ješ­tě poz­děj­ší veče­ři jsme si dnes ráno chtě­li tro­chu pospat. Avšak drež­nic­ké zvo­ny nás ráno neú­pros­ně upo­zor­ni­ly, že už je šest a je čas vstá­vat. Ale odo­la­li jsme, zdra­vě posní­da­li v deset a v jede­náct vyra­zi­li na nákup potra­vin. Koba­rid, potom Tol­min, dva obcho­dy. Hm, Pla­ni­ka sýr, sku­ta, čer­stvé mlé­ko, štru­ca, mor­ta­del­la… potra­vi­ny a jíd­lo obec­ně jsou tu skvě­lé. Jen to míst­ní kafe nesto­jí za nic. Naštěs­tí máme díky záso­bo­va­cí­mu důstoj­ní­ko­vi sluš­nou záso­bu kávy z domo­va. Nicmé­ně, bude nut­né záso­by dopl­nit z míst­ních zdro­jů. Tedy spí­še ital­ských… Ale to až poz­dě­ji. Po pří­jez­du zpět na základ­nu byl sta­no­ven čas nástu­pu na túru na pat­nác­tou hodi­nu.

Pohled zpět na Drež­ni­ci
Vstu­pu­je­me do Kose­če

Je půl čtvr­té a my už vyrá­ží­me směr Koseš­ska kori­ta. Ano, tam už jsme byli při naší prv­ní návštěvě Slo­vin­ska, ale to s námi nebyl Maty ani Hemi :-). Letos jsme se k vodo­pá­dům vyda­li pěš­ky, pří­mo z naše­ho dočas­né­ho domo­va, vždyť je to nece­lých dva­cet minut chůze. Pře­kva­pi­lo mě, že si hol­ky jed­nak nepa­ma­to­va­ly to, že je máme prak­tic­ky za hum­ny a také, že mají vzpo­mín­ky na před­cho­zí poby­ty (jak se v prů­bě­hu tre­ku uká­za­lo) tak tro­chu dost pro­mí­cha­né. Zato Matěj neu­stá­le opa­ko­val, že už tam byl, že si tohle a tohle pama­tu­je. Pokaž­dé se mu dosta­lo stej­né odpo­vě­di ne, nebyl… Asi se mu v hla­vě vyro­ji­ly vzpo­mín­ky na Tol­min­ska kori­ta a dal­ší mís­ta, kte­rá s námi viděl při naší dru­hé dovo­le­né ve Slo­vin­sku. Když se to plet­lo hol­kám, není divu, že to zmo­tal Maty… 🙂

Ces­tou ke Kose­či potká­vá­me díla míst­ní­ho uměl­ce, kte­rý z pozůstat­ků muni­ce a tro­sek z prv­ní svě­to­vé vál­ky vytvá­ří lec­kdy vel­mi půso­bi­vé plas­ti­ky a kolá­že. Pro­chá­zí­me kolem prv­ních domů a koneč­ně odbo­ču­je­me dolů ke kos­te­lí­ku sva­té­ho Jus­ta. Stej­ně jako před tře­mi roky je vol­ně pří­stup­ný, tak vstou­pí­me a poko­chá­me jeho pros­tou vnitř­ní krá­sou. Děti, v tuto chví­li to není mlá­dež, neo­do­la­jí, aby si neza­zvo­ni­ly. Ješ­tě nezbyt­né sel­fíč­ko (něko­lik) a vstu­pu­je­me na stezku.

S Krnem za zády
Se sva­tým Jus­tem za zády

Po prv­ních pár kro­cích je to jas­né:  “Je to přes­ně tako­vé, jak si pama­tu­je­me!”   

Ta je i letos per­fekt­ně udr­žo­va­ná, je vidět že se jí dostá­vá pra­vi­del­ně péče. Nachá­zí­me nové cedul­ky, ty sta­ré byly ale hez­čí, mno­hem lépe se hodi­ly do zdej­ší atmo­sfé­ry, někte­rá mís­ta jsou nově vyba­ve­na drá­tě­ným “zábrad­lím”, trá­va kolem ces­tič­ky je opět vzor­ně pose­če­na. Sem tam nový schů­dek či lavič­ka, kte­rou nezná­me. 

 

Skvě­lé je, že sta­ré cedul­ky se neztra­ti­ly ani nevy­le­tě­ly něčím komí­nem, ale zůsta­ly na (jiném) mís­tě a veli­ce pěk­ně dopl­ňu­jí cel­ko­vou atmo­sfé­ru toho­to pohád­ko­vé­ho mís­ta. To se nám moc líbi­lo. Tabul­ka na fot­ce níže byla původ­ně na samém začát­ku ces­ty, hned na plo­tě u kos­te­lí­ka. Nyní se pře­stě­ho­va­la asi do tře­ti­ny ces­ty. A skvě­le se sem hodí :-). 

Hemi samo­zřej­mě celou ces­tu zvlá­dal per­fekt­ně, snad jen v jed­nu chví­li, kdy stál v poto­ce a zad­ní pac­ky měl snad 5 cm od okra­je srá­zu, za nímž voda kle­sa­la dal­ším vodo­pá­dem asi o 15 met­rů níže, jsem zatr­nul při před­sta­vě, že by si po skluzav­ce sjel dolů. Naštěs­tí mu pac­ky na kluz­kém dně neu­je­ly a on se udi­ve­ně a majestát­ně vrá­til na ces­tič­ku, když jsem ho při­vo­lal k sobě.

Pod tím­to můst­kem, na samém okra­ji srá­zu, měl zad­ní pac­ky
Skluzav­ka při pohle­du z ces­ty
Výš­ka — asi 10 met­rů, spíš více

 

 

Sko­by (fot­ka z výpra­vy v roce 2012)

A vlast­ně ješ­tě jed­na situ­a­ce byla, to jsem prá­vě po kovo­vých sko­bách zatlu­če­ných do asi dvou­me­t­ro­vé ská­ly sle­zl do nej­niž­ší­ho bodu celé ces­ty a chtěl jsem vystou­pit na dole leží­cí bal­van, tím se dostat asi o půl met­ru výše a násled­ně Hemi­ho vzít za postroj a pomo­ci mu dolů, aby si při dosko­ku nepo­ra­nil pac­ku mezi kame­ním, když v tom ta choďác­ká vever­ka udě­la­la hop, pře­sko­či­la mě a při­stá­la asi metr za mnou. Evi­na dolů po sko­bách samo­zřej­mě nechtě­la, byť při naší prv­ní výpra­vě do těch­to míst po nich slez­la — viz důka­zy na začát­ku toho­to odstav­ce. A pro­to­že kaž­dá chod­ská vever­ka je posed­lá svý­mi lid­mi a musí je neu­stá­le shá­nět dohro­ma­dy, aby se jí náho­dou někam nerozu­tek­ly nebo někam neza­padly, tak se ta naše poku­si­la vydrá­pat zpět nad sko­by, aby moh­la zno­vu sko­čit dolů a uká­zat panič­ce, jak to má udě­lat. Jen­že si to špat­ně vymě­ři­la a dosko­či­la těs­ně ved­le jed­né ze skob a mír­ně se o ni ot/dřela. Já to naštěs­tí vím jen z dosle­chu, pro­to­že v tu chví­li jsme se s Matym foti­li pod vodo­pá­dem s Gan­dal­fo­vou holí v poza­dí.

 

Je to nejní­že polo­že­né a nejchlad­něj­ší mís­to na celé ces­tě, odha­dem je tu mož­ná o 10 stup­ňů méně — tep­lo­měr jsem zapo­mněl vzít :-).

Uáááááááááá!!!!

 

Prá­vě níz­ká tep­lo­ta v rok­li je nej­spí­še pří­či­nou, že se toto dra­čí vej­ce ješ­tě nevy­klu­ba­lo…

Z rokli­ny už potom poma­lu stou­pá­me na zpá­teč­ní ces­tu. Nezdá se to, ale je to kopecjaksviňa. Ces­tič­ka je úzká a líně se vine mezi vel­ký­mi bílý­mi bal­va­ny. Ješ­tě nás čeká léči­vý “palou­ček” se schrán­kou a hlav­ně, elfí les. Elfí les? Ano, magic­ké tiché mís­to, vlast­ně je to pro zdej­ší kra­ji­nu napros­to typic­ké mís­to s bílý­mi kame­ny, jas­ně zele­nou trá­vou a list­na­tý­mi stro­my — duby, hab­ry a mož­ná něja­ké dal­ší dru­hy. Mís­to, kde jsme při prv­ní návštěvě měli hroz­ně zvlášt­ní pocit jako­by se na nás díva­ly desít­ky očí, za kaž­dým kame­nem scho­va­ný elf nebo hobit. Těž­ko se to popi­su­je, jeď­te se tam podí­vat — nebu­de­te lito­vat. Letos jsme si všimli dvou hod­ně zvlášt­ních věcí — po stro­mech tu lezou podiv­ní čer­vo­ha­di a ty stro­my jsou… pros­tě div­ný…

Čer­vo­had na stro­mě
Stra­ši­del­ný strom

Tak­že, bylo to zkla­má­ní? Neby­lo! Sice jsme tro­chu postrá­da­li to prv­ní nad­še­ní z obje­vo­vá­ní nové­ho, ale to boha­tě vyvá­žil pocit zná­mé­ho pro­stře­dí, jako bychom se vra­ce­li ke sta­rým zná­mým, u kte­rých nám bylo tak dob­ře.

Když jsme se vyšpl­ha­li zpět na slun­cem pro­hřá­tou lou­ku, bylo nám moc dob­ře Fot­ky na duši. Chvil­ku jsme si odpo­či­nu­li, a pro­to­že bylo hor­ko na pad­nu­tí, vyda­li jsme se na zpá­teč­ní ces­tě ješ­tě jed­nou vzhů­ru do kop­ce, abychom se ochla­di­li v jezír­ku pod vodo­pá­dem. Voda byla vel­mi osvě­žu­jí­cí (čti ledo­vá jako ram­pouch) tak­že slab­ší kusy (hol­ky) zůsta­ly na bře­hu a pra­ví dob­ro­dru­zi (klu­ci) se pěk­ně vyrá­cha­li.

Pro­cház­ka to byla pěk­ná, stej­ně jako cel­ko­vé pře­vý­še­ní — více než 300 met­rů na zhru­ba 6 kilo­me­t­rech, nej­prud­ší svah 45 %, v prů­mě­ru nece­lých 13 %. Sluš­né na odpo­led­ní odpo­čin­ko­vou pro­cház­ku.

     

VIDEO

O prv­ní návštěvě Koseč­ských korit jsme samo­zřej­mě psa­li.

<

p style=“text-align: jus­ti­fy”> Fot­ky