Slovinsko 2016 — den druhý

Trochu jsme se návratu do těchto míst obávali. Bude se nám tam líbit tolik jako při první návštěvě? Co když jsou naše vzpomínky redukované jen na to pěkné a to nehezké jsme odsunuli někam do temných koutů paměti? Nebude to zklamání?

Po včerejším pozdním příjezdu a ještě pozdější večeři jsme si dnes ráno chtěli trochu pospat. Avšak drežnické zvony nás ráno neúprosně upozornily, že už je šest a je čas vstávat. Ale odolali jsme, zdravě posnídali v deset a v jedenáct vyrazili na nákup potravin. Kobarid, potom Tolmin, dva obchody. Hm, Planika sýr, skuta, čerstvé mléko, štruca, mortadella... potraviny a jídlo obecně jsou tu skvělé. Jen to místní kafe nestojí za nic. Naštěstí máme díky zásobovacímu důstojníkovi slušnou zásobu kávy z domova. Nicméně, bude nutné zásoby doplnit z místních zdrojů. Tedy spíše italských... Ale to až později. Po příjezdu zpět na základnu byl stanoven čas nástupu na túru na patnáctou hodinu.

Pohled zpět na Drežnici

Vstupujeme do Koseče

Je půl čtvrté a my už vyrážíme směr Kosešska korita. Ano, tam už jsme byli při naší první návštěvě Slovinska, ale to s námi nebyl Maty ani Hemi :-). Letos jsme se k vodopádům vydali pěšky, přímo z našeho dočasného domova, vždyť je to necelých dvacet minut chůze. Překvapilo mě, že si holky jednak nepamatovaly to, že je máme prakticky za humny a také, že mají vzpomínky na předchozí pobyty (jak se v průběhu treku ukázalo) tak trochu dost promíchané. Zato Matěj neustále opakoval, že už tam byl, že si tohle a tohle pamatuje. Pokaždé se mu dostalo stejné odpovědi ne, nebyl... Asi se mu v hlavě vyrojily vzpomínky na Tolminska korita a další místa, která s námi viděl při naší druhé dovolené ve Slovinsku. Když se to pletlo holkám, není divu, že to zmotal Maty... 🙂

Cestou ke Koseči potkáváme díla místního umělce, který z pozůstatků munice a trosek z první světové války vytváří leckdy velmi působivé plastiky a koláže. Procházíme kolem prvních domů a konečně odbočujeme dolů ke kostelíku svatého Justa. Stejně jako před třemi roky je volně přístupný, tak vstoupíme a pokocháme jeho prostou vnitřní krásou. Děti, v tuto chvíli to není mládež, neodolají, aby si nezazvonily. Ještě nezbytné selfíčko (několik) a vstupujeme na stezku.

S Krnem za zády

Se svatým Justem za zády

Po prvních pár krocích je to jasné:  "Je to přesně takové, jak si pamatujeme!"   

Ta je i letos perfektně udržovaná, je vidět že se jí dostává pravidelně péče. Nacházíme nové cedulky, ty staré byly ale hezčí, mnohem lépe se hodily do zdejší atmosféry, některá místa jsou nově vybavena drátěným "zábradlím", tráva kolem cestičky je opět vzorně posečena. Sem tam nový schůdek či lavička, kterou neznáme. 

 

Skvělé je, že staré cedulky se neztratily ani nevyletěly něčím komínem, ale zůstaly na (jiném) místě a velice pěkně doplňují celkovou atmosféru tohoto pohádkového místa. To se nám moc líbilo. Tabulka na fotce níže byla původně na samém začátku cesty, hned na plotě u kostelíka. Nyní se přestěhovala asi do třetiny cesty. A skvěle se sem hodí :-). 

Hemi samozřejmě celou cestu zvládal perfektně, snad jen v jednu chvíli, kdy stál v potoce a zadní packy měl snad 5 cm od okraje srázu, za nímž voda klesala dalším vodopádem asi o 15 metrů níže, jsem zatrnul při představě, že by si po skluzavce sjel dolů. Naštěstí mu packy na kluzkém dně neujely a on se udiveně a majestátně vrátil na cestičku, když jsem ho přivolal k sobě.

Pod tímto můstkem, na samém okraji srázu, měl zadní packy

Skluzavka při pohledu z cesty

Výška - asi 10 metrů, spíš více

 

 

Skoby (fotka z výpravy v roce 2012)

A vlastně ještě jedna situace byla, to jsem právě po kovových skobách zatlučených do asi dvoumetrové skály slezl do nejnižšího bodu celé cesty a chtěl jsem vystoupit na dole ležící balvan, tím se dostat asi o půl metru výše a následně Hemiho vzít za postroj a pomoci mu dolů, aby si při doskoku neporanil packu mezi kamením, když v tom ta choďácká veverka udělala hop, přeskočila mě a přistála asi metr za mnou. Evina dolů po skobách samozřejmě nechtěla, byť při naší první výpravě do těchto míst po nich slezla - viz důkazy na začátku tohoto odstavce. A protože každá chodská veverka je posedlá svými lidmi a musí je neustále shánět dohromady, aby se jí náhodou někam nerozutekly nebo někam nezapadly, tak se ta naše pokusila vydrápat zpět nad skoby, aby mohla znovu skočit dolů a ukázat paničce, jak to má udělat. Jenže si to špatně vyměřila a doskočila těsně vedle jedné ze skob a mírně se o ni ot/dřela. Já to naštěstí vím jen z doslechu, protože v tu chvíli jsme se s Matym fotili pod vodopádem s Gandalfovou holí v pozadí.

 

Je to nejníže položené a nejchladnější místo na celé cestě, odhadem je tu možná o 10 stupňů méně - teploměr jsem zapomněl vzít :-).

Uáááááááááá!!!!

 

Právě nízká teplota v rokli je nejspíše příčinou, že se toto dračí vejce ještě nevyklubalo...

Z rokliny už potom pomalu stoupáme na zpáteční cestu. Nezdá se to, ale je to kopecjaksviňa. Cestička je úzká a líně se vine mezi velkými bílými balvany. Ještě nás čeká léčivý "palouček" se schránkou a hlavně, elfí les. Elfí les? Ano, magické tiché místo, vlastně je to pro zdejší krajinu naprosto typické místo s bílými kameny, jasně zelenou trávou a listnatými stromy - duby, habry a možná nějaké další druhy. Místo, kde jsme při první návštěvě měli hrozně zvláštní pocit jakoby se na nás dívaly desítky očí, za každým kamenem schovaný elf nebo hobit. Těžko se to popisuje, jeďte se tam podívat - nebudete litovat. Letos jsme si všimli dvou hodně zvláštních věcí - po stromech tu lezou podivní červohadi a ty stromy jsou... prostě divný...

Červohad na stromě

Strašidelný strom

Takže, bylo to zklamání? Nebylo! Sice jsme trochu postrádali to první nadšení z objevování nového, ale to bohatě vyvážil pocit známého prostředí, jako bychom se vraceli ke starým známým, u kterých nám bylo tak dobře.

Když jsme se vyšplhali zpět na sluncem prohřátou louku, bylo nám moc dobře Fotky na duši. Chvilku jsme si odpočinuli, a protože bylo horko na padnutí, vydali jsme se na zpáteční cestě ještě jednou vzhůru do kopce, abychom se ochladili v jezírku pod vodopádem. Voda byla velmi osvěžující (čti ledová jako rampouch) takže slabší kusy (holky) zůstaly na břehu a praví dobrodruzi (kluci) se pěkně vyráchali.

Procházka to byla pěkná, stejně jako celkové převýšení - více než 300 metrů na zhruba 6 kilometrech, nejprudší svah 45 %, v průměru necelých 13 %. Slušné na odpolední odpočinkovou procházku.

     

VIDEO

O první návštěvě Kosečských korit jsme samozřejmě psali.

Fotky