Příhoda s trubičkou

Vče­ra poz­dě v noci jsem na Revíč­ka nasa­dil kože­ný řemen. Jakmi­le zapadla prv­ní stě­žej­ka a ozva­lo se “cvak”, cvaklo to i mě. Nechal jsem v řeme­nu tako­vé ty kovo­vé výztu­hy, co se dáva­jí asi k šrou­bo­va­cím stě­žej­kám. A samo­zřej­mě, řemen už nešel sun­dat, pro­to­že jsem se vystě­žej­ko­va­čem nedo­ká­zal dostat mezi nožič­ku a tu tru­bič­ku. Nadáv­ky, hru­bá síla, “já to vytrh­nu”, “ty vo..e to drží”, Dre­mel!, blbost, depre­se, nadáv­ky… Pak už byl nej­vyš­ší čas jít spát. Dneska jsem je vzal k hodi­ná­ři, při­znal bar­vu a požá­dal o vyn­dá­ní stě­žej­ky. Sou­cit­ně se na mě usmál a odne­sl je doza­du. Asi za pět minut při­šel, podal mi přeštípnu­tou tru­bič­ku se stě­žej­kou a poví­dá: “To jsou moc pěk­ný hodin­ky.” Úle­va, úsměv, plat­ba, odchod…