Pátý den (24.12.2012)

Dnes je Štěd­rý den. K sní­da­ni dostal Štěn­da namo­če­né gra­nu­le s mlé­kem. Je už ale jas­né, že tohle jíd­lo nebu­de pat­řit mezi jeho oblí­be­né, i když mu do gra­nu­lí člo­věk vmí­chá pěk­nou hrst piš­ko­tů. Pros­tě mu to neje­de.

Přes den jsme si uži­li pár pěk­ných chvi­lek. Když vás vítá pes, kte­rý vás pár hodin nevi­děl a může se zbláz­nit rados­tí, to se pak může­te zbláz­nit rados­tí i vy. Straš­ně rád se pře­ta­hu­je o coko­liv — nej­ra­dě­ji o ruč­ník. Když se s ním o ruč­ník pere­te, je v sed­mém nebi a nad­še­ním si v zápa­lu boje zavr­čí. Chvil­ku se pře­ta­hu­je­me, “drž Hamond, drž, tak je hod­nej”, povzbu­zu­ju ho a hod­ně chvá­lím. Mys­lím, že tohle bude dob­rá ces­ta k začát­kům nácvi­ku apor­tů.

Odpo­led­ne jsme ho vza­li s sebou na kaž­do­roč­ní štěd­ro­ve­čer­ní ces­tu na hřbi­tov. Čekal jsem s ním před hřbi­to­vem a sklí­zel obdiv kolemjdou­cích. Jako už před tím, o Chod­ském psu nikdo nesly­šel. Pes byl ale hod­ně ner­vóz­ní, až se bál — nové pro­stře­dí, doně lidí kolem — stej­ně jako vče­ra ve měs­tě.

Večer Ham­mond dostal od kaž­dé­ho z nás kou­sek kuře­cí­ho říz­ku — mohl se po něm utlouct :-). No a asi v jede­náct večer, když byl vzhů­ru jsem s ním šel chvil­ku ven a bylo to moc fajn.

[nggalle­ry id=42]