Avanti!

471191_b3e4bbHra Samu­e­la Tay­lo­ra v roce 1968 sice pro­padla, ale Billy Wil­der si s tím hla­vu nelá­mal. Ve spo­lu­prá­ci s Izem Dia­mon­dem sepsal totiž doce­la jiný (a dosti pro­ti­a­me­ric­ký) pří­běh. Jeho hrdi­na, dva­ačty­ři­ce­ti­le­tý dědic prů­mys­lo­vé­ho impé­ria Wen­dell Arm­brus­ter Juni­or při­jíž­dí na ital­ský ost­rov Ischia, aby vyzve­dl tělo své­ho zesnu­lé­ho otce, kte­rý tu byl na kaž­do­roč­ním lázeň­ském poby­tu. Čeká ho ovšem nepří­jem­ný objev: “Ten sta­rý kozel! Víte, kolik mu bylo? Šede­sát sedm.” To ovšem staré­mu páno­vi nebrá­ni­lo, aby celá léta trá­vil idy­lic­ký měsíc ve spo­leč­nos­ti oby­čej­né brit­ské mani­kér­ky. A spo­lu s ní při auto­ne­ho­dě i zemřel. Wen­del­la čeká nejen kon­fron­ta­ce s nezná­mou tvá­ří vlast­ní­ho otce, ale i s bacu­la­tou Pame­lou Pig­got­to­vou, kte­rá si při­je­la pro mat­ku, a v nepo­sled­ní řadě i s ital­skou rea­li­tou, vyzná­va­jí­cí zce­la jiné hod­no­ty než sta­rá dob­rá vlast.

V Ame­ri­ce, kte­rá v té době vzý­va­la Andrewa Sarri­se a fran­couz­skou novou vlnu a ado­ro­va­la sním­ky Nové­ho Holly­wo­o­du, Nebož­tí­ci v kinech neu­spě­li. Málo­kdo totiž teh­dy pocho­pil, že Wil­de­ro­vi ten­to­krát nešlo ani tak o sati­ru ame­ric­kých hod­not, ale že tohle téma pro něj bylo navý­sost osob­ní. I on kdy­si v cizí zemi pohřbil otce, ke kte­ré­mu neměl val­ný vztah, a pří­běh o syno­vi, kte­rý o svém otci začne pře­mýš­let až po jeho smr­ti a nachá­zí si k němu pozd­ní vztah, pro něj byl vel­mi při­taž­li­vý. Nad­to ho s postu­pu­jí­cím věkem stá­le více láka­la Evro­pa už pro­to, že Spo­je­né stá­ty v té době shle­dá­val zce­la bez humo­ru a svá­za­né neod­byt­nou byro­kra­cií. Nebož­tí­ci pře­jí lás­ce jsou v sou­la­du s tím­to jeho nasta­ve­ním pří­jem­ně uvol­ně­ný film, po letech zno­vu září­cí barva­mi (ital­ské­ho kame­ra­ma­na si Billy vybral záměr­ně), do jehož podo­by se nakaž­li­vě otisk­la roz­mar­ně vzduš­ná atmo­sfé­ra Ischie i Nea­po­le. Svou prá­ci tu bez­chyb­ně odve­dl ital­ský sce­náris­ta Luci­a­no Vin­cen­zo­ni, kte­rý Wil­de­ro­vi radil ohled­ně míst­ních reá­lií a zvy­ků. Nebož­tí­ci jsou pře­de­vším dílem lás­ky­pl­né­ho přá­tel­ské­ho sou­la­du, kte­rý se během let vytvo­řil mezi Wil­de­rem, Izem Dia­mon­dem a Jackem Lem­mo­nem. Obje­vem tu byla Juli­et Mill­so­vá, ang­lic­ká hereč­ka, jíž psal roli Pame­ly na tělo a kte­rá posluš­ně při­bra­la více než deset kilo, aby napl­ni­la reži­sé­ro­vu před­sta­vu roz­to­mi­lé “tlus­to­prd­ky.”

Přes­to­že dnes film vní­má­me pře­de­vším jako vel­mi vtip­nou kome­dii, ve své době byla poně­kud ana­chro­nic­ká — a podob­ně si začal při­pa­dat i Wil­der. Po Nebož­tí­cích nato­čil sice ješ­tě tři fil­my, byl si ale vědom, že jeho doba už minu­la. — Iva Hej­líč­ko­vá (Let­ní fil­mo­vá ško­la)

Wen­dell Ambrus­ter a Pame­la Pig­got­to­vá na ital­ském pohřbu svých rodi­čů.

“Per­mes­so ? — Avan­ti !”

“Když ztra­tí­te hos­ta, může­te ho nahra­dit, ale když ztra­tí­te slu­hu a pokoj­skou upro­střed sezó­ny, je to tragé­die.”

“Neu­vě­ři­tel­né !
To poča­sí viď­te, zvlášť pro toho, kdo byd­lí v Lon­dýně (a nejen v Lon­dýně). Loni tam bylo léto 2 dny v červ­nu a 3 dny v srpnu“.

Jako dvě tule­ní mlá­ďa­ta.

Nechci při­stát v Afri­ce!”
“Ta je vět­ší pane.”
“Nebo na něja­kém řec­kém ost­ro­vě.”
“Ne, pane, Řec­ko je hod­ně dole­va.”
“Dokud jsem na minis­ter­stvu, tak nebu­de!”

Teď nemů­že­te při­stát! Je pře­stáv­ka!

Ale, vzpo­mněl jsem si na domov. Hroz­ná před­sta­va!

[simnor_button url=“http://www.csfd.cz/film/9773-neboztici-preji-lasce/” icon=“film” label=“Film na csfd.cz” colour=“red” colour_custom=“#ff0000” size=“medium” edge=“rounded” target=“_blank”] [types field=“hodnoceni” sepa­ra­tor=”, ” id=“”][/types]