Křest

Křest jsem až do poměr­ně nedáv­né doby (zhru­ba tak do doby, než jsem dob­ře poznal svou ženu a její přá­te­le) měl spo­je­ný s mimin­ky, kte­rá jejich rodi­če při­nes­li do kos­te­la řím­sko-kato­lic­ké církve, kde je pan farář vzal do náru­čí, zamumlal něja­ké mod­lit­by a potom děťát­ko pokro­pil stu­de­nou vodou, udě­lal mu na čele kří­žek načež se mimi­no roze­řva­lo a celý akt tak stvr­di­lo. Netvr­dím, že to tak sku­teč­ně pro­bí­há, pros­tě tako­vá byla moje před­sta­va co by v té době pře­váž­né­ho ate­is­ty. Bylo to něco jako jmé­no, něco, co si nemů­že­te svo­bod­ně vybrat, povin­ná sou­část vaše­ho živo­ta, o níž roz­ho­du­jí vaši rodi­če. Když jste sta­li dospě­lý­mi, bylo pak už jen na vás, jest­li se nechá­te pře­jme­no­vat (v pří­pa­dě jmé­na) nebo jest­li bude­te “cho­dit do kos­te­la” (v pří­pa­dě křtu). Před mno­ha lety, kdy můj vztah k víře už pro­šel poměr­ně vel­ký­mi změ­na­mi, jsem byl svěd­kem křtu v Církvi adven­tis­tů sed­mé­ho dne. Křtu, k němuž se roz­hod­li dospě­lí lidé, kte­ří už vědě­li, co děla­jí a hlav­ně, proč to děla­jí. Vše pro­bí­ha­lo “ve sbo­reč­ku”, jak říka­jí naše děti, tra­dič­ně, s pís­ně­mi, ve slav­nost­ní a veli­ce přá­tel­ské atmo­sfé­ře. A tak jsem si udě­lal dal­ší pomy­sl­nou ška­tul­ku a nade­psal si na ní “O kře­s­tu si může kaž­dý roz­hod­nout sám!” 

V pátek se dva veli­ce mla­dí lidé, Karol­ka a Vítek, a jeden pán ve zra­lém věku, otec naší kama­rád­ky, roz­hod­li veřej­ně potvr­dit svůj vztah k Bohu a nechat se pokřtít. Ne v mod­li­teb­ně, ale ven­ku pod širým nebem. Na bře­hu Mal­še pod římov­skou pře­hra­dou.

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

Je pátek, pří­jem­ný let­ní pod­ve­čer. Čer­s­tvě poko­se­ná lou­ka. Schá­zí se tako­vých pade­sát až šede­sát lidí, kaž­dý je oble­čen jak to cítí, někdo slav­nost­ně­ji, někdo, jako tře­ba my, spí­še nefor­mál­ně. Ham­mon­da máme s sebou, je tu na vol­no. Niko­mu neva­dí. On je také v poho­dě. Kolem spous­ta cizích lidí a osmi­mě­síč­ní psí doros­te­nec je napros­to v kli­du. Děti si s ním chtě­jí hrát. Hemmy si hra­je rád. Zpí­vá se, někdo pro­ne­se pár přá­tel­ských slov. A Karol­ka už vstu­pu­je do řeky. Nevstou­píš dva­krát do stej­né řeky. A Karol­ka dob­ro­vol­ně nechá­vá jed­nu řeku za sebou a vstu­pu­je do řeky nové. Dívám se na to a v očích mám slzy. Mys­lím na Kač­ku. Jaké to je, v tak mla­dém věku? I Miroslav vstu­pu­je do nové řeky. Jaké to je po toli­ka letech? Do tře­ti­ce, Vítek. Stej­ný ritu­ál, a pře­ce jiný. Jaké to je křtít své­ho vlast­ní­ho syna? Jaké to je při­jí­mat křest od vlast­ní­ho táty? Hla­vou se mi honí otáz­ky, na něž asi nikdy odpo­vě­di nepo­znám.

Páteč­ní pod­ve­čer nekon­čí, lidé spo­lu mlu­ví, zpí­vá se, děti si na lou­ce hra­jí s Ham­mon­dem. Já se roz­ho­vo­rům vyhý­bám. Nemůžu mlu­vit. Hrdlo mám sta­že­né doje­tím. Když jedem domů, dozví­dám se, že v nedě­li je ješ­tě jeden křest. Na Kar­lo­vě hrád­ku.

V nedě­li je situ­a­ce napros­to jiná a pře­ce stej­ná. Je tu mno­hem více lidí, na hrád­ku je posta­ve­no rytíř­ské leže­ní. Čeká­me na lou­ce na bře­hu pře­hra­dy. Z dál­ky se ozý­vá trou­be­ní a za chví­li na lou­ku vstou­pí nevel­ká ale majestát­ní dru­ži­na. Poměr­ně rych­le postu­pu­je přes lou­ku až k nám, aby se zasta­vi­la na samém bře­hu. Mod­lit­ba, slib, voda. Jsem pou­hý divák, ale i tak se chvě­ji. Pavel ale vypa­dá napros­to klid­ně, vyrov­na­ně. Jako člo­věk, kte­rý ví, co dělá. Jako člo­věk, kte­ré­mu se ule­vi­lo. Tak ho vní­mám. Cítím úctu. Obrov­skou úctu.

Stře­do­vě­ká hos­ti­na na Kar­lo­vě hrád­ku byla skvě­lá. Jed­lo se, hodo­va­lo se, poví­da­lo se. Už i já jsem doká­zal mlu­vit. Bylo to fajn. Kos­ti se háze­ly psům. Tedy pso­vi. Ham­mond se popr­vé ve svém živo­tě pře­žral kos­tí tak, že už je ani nechtěl.

Ten před­po­sled­ní červ­no­vý víkend roku dvou­ti­sí­cí­ho tři­nác­té­ho byl hod­ně zvlášt­ní. Sil­ný. Dojem­ný. Inspi­ru­jí­cí. Pozná­va­cí. Sebe­po­zná­va­cí. Pře­kva­pi­vý. Nesma­za­tel­ný.

Ten před­po­sled­ní červ­no­vý víkend roku dvou­ti­sí­cí­ho tři­nác­té­ho mi někdo vymě­nil tu leti­tou ška­tul­ku za zce­la novou, mno­hem hez­čí a ješ­tě sym­pa­tič­těj­ší. Jen ješ­tě nevím, co si přes­ně si na ní napíšu. Ale já na to při­jdu…

Fotky z obou dnů

Karol­ka a Vítek (Zob­ra­zu­jí se jen čty­ři fot­ky, ale po klik­nu­tí na jed­nu z nich si bude­te moci pro­hléd­nout všech­ny.)

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive! [simnor_button url=“http://www.kuzbici.eu/wp-content/uploads/krest/patek.zip” icon=“download-alt” label=“Stáhnout fot­ky” colour=“orange” colour_custom=”” size=“medium” edge=“rounded” target=“_blank”]

Pavel Buš­ta (Zob­ra­zu­jí se jen čty­ři fot­ky, ale po klik­nu­tí na jed­nu z nich si bude­te moci pro­hléd­nout všech­ny.)

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive! [simnor_button url=“http://www.kuzbici.eu/wp-content/uploads/krest/nedele.zip” icon=“download-alt” label=“Stáhnout fot­ky” colour=“orange” colour_custom=”” size=“medium” edge=“rounded” target=“_blank”]

Pavel Buš­ta od Míry Havlů (Zob­ra­zu­jí se jen čty­ři fot­ky, ale po klik­nu­tí na jed­nu z nich si bude­te moci pro­hléd­nout všech­ny.)

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!