Křest jsem až do poměrně nedávné doby (zhruba tak do doby, než jsem dobře poznal svou ženu a její přátele) měl spojený s miminky, která jejich rodiče přinesli do kostela římsko-katolické církve, kde je pan farář vzal do náručí, zamumlal nějaké modlitby a potom děťátko pokropil studenou vodou, udělal mu na čele křížek načež se mimino rozeřvalo a celý akt tak stvrdilo. Netvrdím, že to tak skutečně probíhá, prostě taková byla moje představa co by v té době převážného ateisty. Bylo to něco jako jméno, něco, co si nemůžete svobodně vybrat, povinná součást vašeho života, o níž rozhodují vaši rodiče. Když jste stali dospělými, bylo pak už jen na vás, jestli se necháte přejmenovat (v případě jména) nebo jestli budete “chodit do kostela” (v případě křtu). Před mnoha lety, kdy můj vztah k víře už prošel poměrně velkými změnami, jsem byl svědkem křtu v Církvi adventistů sedmého dne. Křtu, k němuž se rozhodli dospělí lidé, kteří už věděli, co dělají a hlavně, proč to dělají. Vše probíhalo “ve sborečku”, jak říkají naše děti, tradičně, s písněmi, ve slavnostní a velice přátelské atmosféře. A tak jsem si udělal další pomyslnou škatulku a nadepsal si na ní “O křestu si může každý rozhodnout sám!”
V pátek se dva velice mladí lidé, Karolka a Vítek, a jeden pán ve zralém věku, otec naší kamarádky, rozhodli veřejně potvrdit svůj vztah k Bohu a nechat se pokřtít. Ne v modlitebně, ale venku pod širým nebem. Na břehu Malše pod římovskou přehradou.
Je pátek, příjemný letní podvečer. Čerstvě pokosená louka. Schází se takových padesát až šedesát lidí, každý je oblečen jak to cítí, někdo slavnostněji, někdo, jako třeba my, spíše neformálně. Hammonda máme s sebou, je tu na volno. Nikomu nevadí. On je také v pohodě. Kolem spousta cizích lidí a osmiměsíční psí dorostenec je naprosto v klidu. Děti si s ním chtějí hrát. Hemmy si hraje rád. Zpívá se, někdo pronese pár přátelských slov. A Karolka už vstupuje do řeky. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. A Karolka dobrovolně nechává jednu řeku za sebou a vstupuje do řeky nové. Dívám se na to a v očích mám slzy. Myslím na Kačku. Jaké to je, v tak mladém věku? I Miroslav vstupuje do nové řeky. Jaké to je po tolika letech? Do třetice, Vítek. Stejný rituál, a přece jiný. Jaké to je křtít svého vlastního syna? Jaké to je přijímat křest od vlastního táty? Hlavou se mi honí otázky, na něž asi nikdy odpovědi nepoznám.
Páteční podvečer nekončí, lidé spolu mluví, zpívá se, děti si na louce hrají s Hammondem. Já se rozhovorům vyhýbám. Nemůžu mluvit. Hrdlo mám stažené dojetím. Když jedem domů, dozvídám se, že v neděli je ještě jeden křest. Na Karlově hrádku.
V neděli je situace naprosto jiná a přece stejná. Je tu mnohem více lidí, na hrádku je postaveno rytířské ležení. Čekáme na louce na břehu přehrady. Z dálky se ozývá troubení a za chvíli na louku vstoupí nevelká ale majestátní družina. Poměrně rychle postupuje přes louku až k nám, aby se zastavila na samém břehu. Modlitba, slib, voda. Jsem pouhý divák, ale i tak se chvěji. Pavel ale vypadá naprosto klidně, vyrovnaně. Jako člověk, který ví, co dělá. Jako člověk, kterému se ulevilo. Tak ho vnímám. Cítím úctu. Obrovskou úctu.
Středověká hostina na Karlově hrádku byla skvělá. Jedlo se, hodovalo se, povídalo se. Už i já jsem dokázal mluvit. Bylo to fajn. Kosti se házely psům. Tedy psovi. Hammond se poprvé ve svém životě přežral kostí tak, že už je ani nechtěl.
Ten předposlední červnový víkend roku dvoutisícího třináctého byl hodně zvláštní. Silný. Dojemný. Inspirující. Poznávací. Sebepoznávací. Překvapivý. Nesmazatelný.
Ten předposlední červnový víkend roku dvoutisícího třináctého mi někdo vyměnil tu letitou škatulku za zcela novou, mnohem hezčí a ještě sympatičtější. Jen ještě nevím, co si přesně si na ní napíšu. Ale já na to přijdu…
Fotky z obou dnů
Karolka a Vítek (Zobrazují se jen čtyři fotky, ale po kliknutí na jednu z nich si budete moci prohlédnout všechny.)
[simnor_button url=“http://www.kuzbici.eu/wp-content/uploads/krest/patek.zip” icon=“download-alt” label=“Stáhnout fotky” colour=“orange” colour_custom=”” size=“medium” edge=“rounded” target=“_blank”]Pavel Bušta (Zobrazují se jen čtyři fotky, ale po kliknutí na jednu z nich si budete moci prohlédnout všechny.)
[simnor_button url=“http://www.kuzbici.eu/wp-content/uploads/krest/nedele.zip” icon=“download-alt” label=“Stáhnout fotky” colour=“orange” colour_custom=”” size=“medium” edge=“rounded” target=“_blank”]Pavel Bušta od Míry Havlů (Zobrazují se jen čtyři fotky, ale po kliknutí na jednu z nich si budete moci prohlédnout všechny.)
