Koseška korita

Ten­to člá­nek je “flešbek”, to zna­me­ná, že píšu o udá­los­ti, kte­rá se sta­la “long, long, long, long, long ago in a galla­xy far, far, far, far away”. Popi­so­va­né udá­los­ti pro­to mohou být již znač­ně zide­a­li­zo­va­né. Za pří­pad­né ško­dy se tudíž zří­kám veš­ke­ré odpo­věd­nos­ti.

Odkaz na Koseš­ka kori­ta jsem našel, když jsem hle­dal cíle pro naše výle­ty na neče­ka­né dovo­le­né ve Slo­vin­sku. Na prv­ní pohled mě uchvá­ti­ly fot­ky, ale nej­ví­ce se mi líbi­lo, když autor na SloveniaTrips.si popi­so­val, jak na celém výle­tě nepo­tka­li živou duši. No, a samo­zřej­mě je tam i keš­ka :-). Je to vlast­ně pozůsta­tek sta­ré ces­ty, kte­rou se vodi­ly ovce na pas­tvu. Dnes je to mír­ně obtíž­ná okruž­ní ces­ta úžas­ně tichým lesem přes něko­lik vodo­pá­dů a kupou neza­po­me­nu­tel­ných zážit­ků. O stezku se sta­rá tým míst­ních dob­ro­vol­ní­ků, je to až k neu­vě­ře­ní. Před námi evi­dent­ně nedáv­no někdo šel s kosou, pro­to­že ces­tič­ka byla peč­li­vě vyse­ká­na v jinak vyso­ké okol­ní trá­vě.

I když všech­ny zdro­je tvr­di­ly, že nej­lep­ší je nechat auto na par­ko­viš­ti v Dra­ži­či, pro­to­že v Kose­či pros­tě není kde auto nechat, my jsme měli štěs­tí a poda­ři­lo se nám zapar­ko­vat před pen­zi­ó­nem v Kose­či a ušet­řit si tak dob­ré dva kilo­me­t­ry po sil­ni­ci. Po malé chví­li jsme ces­tič­kou přes poko­se­nou lou­ku došli k pozd­ně román­ské­mu kos­te­lí­ku sva­té­ho Jus­ta, kte­rý je nej­star­ší docho­va­nou cír­kev­ní stav­bou v Tol­min­ské oblas­ti. Pochá­zí dru­hé polo­vi­ny 14. sto­le­tí. K naše­mu obrov­ské­mu pře­kva­pe­ní byl ode­mče­ný a vol­ně pří­stup­ný. Inte­ri­ér je pros­tý, fres­ky pochá­ze­jí z polo­vi­ny pat­nác­té­ho sto­le­tí. Atmo­sfé­ra uvnitř je  nepo­psa­tel­ná. Tu musí­te zažít. Kou­sek ved­le kos­te­lí­ka začí­ná ces­ta do údo­lí. Cedu­le na jejím začát­ku je dosta­teč­ně výmluv­ná, ale nás neod­ra­di­la. Kou­sek za cedu­lí to bylo, jako kdy­bychom vstou­pi­li do říše za zrca­dlem. Nejsem nijak nad­še­ným fan­dou fan­ta­sy lite­ra­tu­ry v čele s Pánem prs­te­nů, ale prv­ní, co jsem na kra­ji lesa zahlé­dl byl urči­tě elf, kte­rý se před námi scho­val pod vel­kým bílým kame­nem.

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

Když les­ní ces­tič­ka vyús­ti­la na malou lou­ku, čekal na nás prv­ní vodo­pád, či spí­še dva. Dva­a­dva­cet met­rů vyso­ký Stop­nik I se svým men­ším, výše polo­že­ným bráš­kou. Ces­ta tady kle­sá stá­le níže a níže, vodo­pád stří­dá vodo­pád, Stop­nik II a Stop­nik III. Ces­tič­ka se kli­ka­tí mezi stro­my, na mís­tech, kde by moh­lo hro­zit, že se zří­tí­te do pro­pas­ti opá­je­jí­ce se tou krá­sou kolem vás, jsou insta­lo­vá­ny jed­no­du­chá zábra­ny. Vše nové nebo zacho­va­lé, udr­žo­va­né.

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

Kolem nás je úžas­né ticho, kte­ré jem­ně dopl­ňu­je cvr­li­ká­ní ptá­ků, šelest poto­ka a huče­ní vodo­pá­dů. Pros­tě pohád­ka. V někte­rých vodo­pá­dech jako­by člo­věk jas­ně viděl skřít­ky a elfy, jak po svých prdel­kách sjíž­dě­jí z vodo­pá­dů dolů a radost­ně hups­nou do tůň­ky, až se voda roz­střík­ne na všech­ny stra­ny a slun­ce svý­mi paprsky pro­ni­ka­jí­cí­mi skr­ze lis­tí stro­mů vyča­ru­je z kapi­ček pada­jí­cí vody nád­her­né duho­vé déman­ty.

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

Postup­ně schá­zí­me až na nej­niž­ší mís­to celé­ho tre­ku, pro Evu už to začí­ná být na hra­ně, obje­vu­jí se ferra­ty a úzké můst­ky, ale jít zpát­ky na to už je poz­dě a jedi­ná ces­ta vede vpřed. Kač­ka a já si to ale uží­vá­me. Ačko­liv naho­ře bylo na slu­níč­ku hod­ně přes pět­a­dva­cet stup­ňů, tady dole by se miki­na hodi­la. Pře­jde­me láv­ku a začí­ná­me opět stou­pat. Opět jde­me ztich­lým elfím lesem, být tu sám, tak se asi začnu bát, je tu tak podiv­ně stra­ši­del­ně krás­ně. To ticho až mra­zí. Prud­ce stou­pá­me a zane­dlou­ho se opět vyno­ří­me z lesa, kolem nás lou­ky a krás­ný výhled.

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

S rados­tí si sed­ne­me na lavič­ku pod třeš­ní a uží­vá­me si ten poma­louč­ku narůs­ta­jí­cí nával rados­ti z toho, co jsme prá­vě zaži­li a z krá­sy, kte­rá nás kolem obklo­pu­je. Já, dopr­de­le, nejsem žád­ný vel­ký roman­tik, ale tohle mís­to mě váž­ně vza­lo u srd­ce.

Ces­tou z Kose­če do Draž­ni­ce ješ­tě zasta­ví­me na odboč­ce, abychom si sněd­li oběd. Po klá­dě, na kte­ré sedí­me zvě­da­vě pobí­há ješ­těr­ka. Dojí­me a vydá­me se po štěr­ko­vé ces­tě naho­ru, podí­vat se ješ­tě na dva dal­ší vodo­pá­dy.

Pro­fil a záznam tra­sy