Konzultační odpoledne u Matyho ve škole

V pon­dě­lí 21.1.2013 jsem se tele­fo­nic­ky omlou­va­la paní ředi­tel­ce, kte­rá je i tříd­ní uči­tel­kou naše­ho Maty­ho, že jsem v prá­ci do 17,00, tak­že na kon­zul­tač­ní odpo­led­ne nestih­nu dora­zit. Chtě­la jsem se domlu­vit na jiný ter­mín, ale ochot­ná paní ředi­tel­ka mi sdě­li­la, že vlast­ně to není nut­né, že to spo­lu vyře­ší­me po tele­fo­nu, když už volám J

Maty je ve ško­le spo­ko­je­ný, hod­ný a prý to “jde”. Je tro­chu roz­maz­le­ný – tedy paní uči­tel­ka to neřek­la tak­to, jen zpo­čát­ku vel­mi takt­ně nazna­či­la, že ty dru­hé děti jsou tro­chu jiné a méně samo­stat­né, než ty prv­ní J. Když jsem při­taka­la, že to jde tro­chu “za mnou” a že Maty­ho “ohla­žu­ju” já, tak se smá­la a obě jsme vědě­ly, o čem je řeč. Maty, musím při­znat, je v někte­rých věcech nesa­mo­stat­ný, a že hod­ně věcí za něj “někdo” doma udě­lá. Musím s tím začít něco dělat a dát mu tro­chu více vol­nos­ti a samo­stat­nos­ti, a také více odpo­věd­nos­ti. Dnes jsem ho dokon­ce posla­la ke vcho­du do ško­ly samot­né­ho (ale stá­le jsem pod kop­cem, dokud mi naho­ře neza­má­val, nepo­slal “huba­na” a nebouchly dve­ře od ško­ly, když tam vešel). Ale na dru­hou stra­nu Maty není Kačen­ka a mys­lím, že je to i jeho pova­hou, že někte­ré věci budou (dost) jinak než u Kačen­ky. Maty bude mít ve věcech cha­os, bude stá­le něco hle­dat a nebu­de mít vyrov­na­né a oře­za­né tuž­ky v pená­le, pokud na to nedo­hléd­ne­me. Naštěs­tí paní ředi­tel­ka tyto věci moc neře­ší, bere ho tako­vé­ho, jaký je – občas dosta­ne ten čer­ný pun­tík, aby si nemys­lel, že je to tak OK a že nemu­sí mít věci v pořád­ku – ale jinak to asi nebu­de hro­tit.

Pod­stat­né je to, že se mu ve ško­le, zdá se, líbí a že je spo­ko­je­ný. Uči­vo, kte­ré zameš­kal svým pozd­ním nástu­pem do Bor­šo­va už dohnal a pat­ří k těm lep­ším ve tří­dě. Baví ho mate­ma­ti­ka, s psa­ním a čte­ním je to, prav­da, hor­ší, ale i to prý Maty v poho­dě zvlád­ne. To, že občas napí­še něco zrca­dlo­vě obrá­ce­ně prý je nor­mál­ní a nemá­me si s tím dělat hla­vu, spous­ta dětí to udě­lá i ve dru­hé tří­dě. To, že “hra­be”, už asi jiné nebu­de, jem­ná moto­ri­ka zjev­ně není a nej­spí­še nebu­de. Čte­ní mu také jde, ale vzhle­dem k tomu, že je to chyt­ré dítě, tak mu doma dávám číst jinou kníž­ku, než čtou ve ško­le. Zjis­ti­la jsem, že Maty si ze škol­ní­ho čte­ní pama­tu­je, jak jdou někte­rá slo­va po sobě a pros­tě je “umí zpa­mě­ti”, nečte je ale reci­tu­je. Stej­ně tak vče­rej­ší domá­cí úkol, kdy napros­to s pře­hle­dem odci­to­val prv­ní větu člán­ku – a ne že by jí četl.

Tolik postře­hy paní ředi­tel­ky a moje. Napros­to šoko­vá jsem ale byla za věty paní ředi­tel­ky, že když Maty k nim na ško­lu při­šel, tak si po prv­ním týd­nu mys­le­la, že to nezvlád­nou. Maty při kaž­dé jaké­ko­li při­po­mín­ce paní ředi­tel­ky (tře­ba aby si vyn­dal kníž­ku, tuž­ku z pená­lu) začal kři­čet. Prý ne bre­čet, ale pros­tě KŘIČET. Takhle vystre­so­va­né dítě ješ­tě nevi­dě­la a mys­le­la, že bude nut­ná snad i psy­chi­at­ric­ká pomoc. Až dru­hý týden se to zača­lo tro­chu lep­šit, to už “jenom” bre­čel.

Oprav­du nevím, co se těch 7 týd­nů na ZŠ L. Kuby v Rož­no­vě dělo, ale je jas­né, že jsme udě­la­li dob­ře, že jsme ho dali ze ško­ly pryč a asi i doce­la rych­le. I když ve svět­le těch­to infor­ma­cí si říkám, že to dost rych­le neby­lo a že mě mrzí, že si to Maty musel pro­žít. Po tom, co jsem se dozvě­dě­la, jsem měla vztek a měla jsem chuť to opět řešit a paní uči­tel­ku Čer­má­ko­vou vést k odpo­věd­nos­ti. Naštěs­tí byla v prá­ci naše milá dr. Nesní­da­lo­vá a po roz­ho­vo­ru s ní jsem se zklid­ni­la. Ješ­tě večer jsem ale z toho byla roz­kle­pa­ná a sví­ra­la mě hroz­ná úzkost. Nevím, proč to ve ško­le v Rož­no­vě nefun­go­va­lo, nevím, kde byla chy­ba. A nekri­tic­ky to dávám za vinu paní uči­tel­ce Čer­má­ko­vé. Ať je Maty jaký chce, nikdo jí nedá­vá prá­vo ho takhle ničit a v pod­sta­tě za pár týd­nů jeho škol­ní docház­ky dohnat do péče psy­cho­lo­gů a psy­chi­atrů. Už jenom pro­to, že ona je dospě­lý a stu­do­va­ný člo­věk, on je malé dítě, kte­ré pře­šlo ze škol­ky do ško­ly. To samo o sobě snad sta­čí, ne? Ane­bo ryba smr­dí od hla­vy? A jak to tak píšu, tak už mi z toho zase zle a úzko. Maty, pro­miň, že jsme ti vybra­li špat­nou ško­lu.