O velikonočním víkendu jsme se s Hemim zúčastnili klubové výstavy v Hradci Králové. Jel se mnou pouze Maty. [themify_is_logged_in]Eva musela zůstat doma, protože její mamince nebylo dobře a bylo potřeba se o ni postarat. [/themify_is_logged_in]Dorazili jsme v pátek večer, těsně před šestou. K radostí a úlevou jsem sezdal, že chatky, přinejmenším ta “naše” prošly od minulé návštěvy částečným upgradem. Ano, již jsme měl jednou tu zkušenost v tomto místě pobýt. A proto zde dovolte krátkou citaci ze zápisku věnovaného bonitaci konané v témže kempu před 3 lety:
[themify_quote]Kemp Stříbrný rybník, kde se obě akce konaly, leží kousek za Hradcem Králové. Na mapě vypadá celkem idylicky, na první pohled po příjezdu také. Když mě ale správce kempu uvedl do chatky, kde jsme měli spát, pochopil jsem, proč nikde na webovkách kempu neuvidíte fotku interiéru chatky. Ty se objeví až v nabídce s cenou a jsou schované za malou ikonkou. Vybavení chatek a vůbec celý interiér by se dal velmi výstižně hodnotit jako “to nejlepší z let osmdesátých s třešinkou z dob starších”. Prostě za ty prachy…[/themify_quote]
Při obchůzce kempu jsme zjistili, že částečným upgradem prošel i kemp samotný, neboť přibyla půjčovna kol, koloběžek a dalšího sportovního vybavení. I rozhodli jsme se, že druhého dne odpoledne absolvujíce výstavu, zapůjčíme sobě jednoho kola a jedné koloběžky za účelem sportovního vyžití se.
Výstava samotná proběhla pro nás zcela standardním způsobem, tedy čekání, čekání, čekání, nuda, nuda, nuda, ještě větší nuda, pobíhání v kruhu, velmi dobrá, děkujeme. Výstavní řídkou polívčičku tentokráte pan rozhodčí opepřil tím, že každému z vystavovatelů svěřil svou upřímně podanou ruku poté, co sáhl na kulky předchozímu psovi. A hádejte co, my byli poslední v řadě. Takže fakt nechutný. No, Hemi mu alespoň oplatil, ukázav naprosto jasně, co si asi tak myslí o tom, že mu nějaký chlap sahá na koule nemytou rukou. “Ale no tak chlapi”, pravil na to pan soudce.
Jakmile bylo po výstavě, jal se mě syn otravovati, kdy už si teda půjdeme něco půjčit. To už ale měl v sobě kromě vydatné snídaně také smaženou moravskou ohavnost se sýrem a kečupem a sakra předraženou originální kolalokovu limonádu v půllitrovém balení. Vydali jsme se tedy do výše zmíněné půjčovny. Znuděná slečna nám vydala po jednom horském kole značky RockMachine a jedné koloběžce značky Kostka. Obé v červeném provedení bez speciální výbavy. Nechtěla ani dokladu ani velké zálohy, stačily jí tři stovky českých mincí krytých zlatem. Super.
Hemi byl celý nadšený, vida, že kolem pasu připevňuji sobě běžecký opasek, beru do ruky vodítko a volám ho k sobě. S radostí sobě vlastní, skákaje do výšky mých ramen a dávaje mi svým jazykem jasně najevo, jak mě miluje, se nechal připoutat a než jsem stačil uchopit koloběžku a spočinout na ní alespoň jednou z mých dvou nohou, vyrazil kupředu štěkaje něco jako “Šemíku, Sagare, Železníku, už běžím, klucí…” Já jsem však nebyl v pozici Horymíra, Liebicha ani Váni, spíš bych se v té chvíli náhodnému divákovi jevil jako ruchadlo bratří Veverkových. Když Hemi seznal, jak hrozně se zmýlil a jak hluboce mě zklamal, byl smutný jak jen choďák smutný být umí. Nicméně, to už se i synek vydrápal na kolo a čekal, až seberu své staré kosti, abych se nějak složil na koloběžku. I vyrazili jsme. Asi po 4 kilometrech jsme si uvědomili, že lahve s pečlivě nalitou vodou zůstaly na trávníku před půjčovnou. Co teď. Maty zpět netrefí, mě se na koloběžce nechce absolvovat 8 kiláků navíc. Takže Hemi “lehni, zůstaň”, kolo, nastavit sedlovku, “zůstaň” a jedu. Za první borovicí slyším, jak pes kvílí. Snad ho Maty udrží. Za nějakých dvacet minut jsem zpět, Hemi předvádí prvotřídní hysterický záchvat na téma “Ty už jsi zpět! Já tě snad rok neviděl!” napijeme se a pokračujeme v cestě. Zvláštní je, že se umím odrážet pouze jednou nohou. Pravou, samozřejmě. Po hradeckých lesích se jezdí moc pěkně. Kéž bychom nějaké takové místo měli i u nás, v městě, kde by chtěl žít každý. Mno, popojedem. Hemi tahal pěkně, je dobrý tahoun i běžec, ale, stejně jako trpaslík, nevydrží. Musíme prostě více trénovat. Koloběžka se na trénink jeví jako o něco vhodnější než kolo, ale nějak to není ta pravá zábava, obzvláště do kopce, byť mírného. Na štěrku rovněž není o co stát. A na kořenech jakbysmet. A synek si samozřejmě koloběžku vyzkoušet nechce. Pacholek. Po hodince si říkám “Dobrého pomálu” a rozhoduji se trénink ukončit. Synek ani pes neprotestují. Níže si dovolujeme prezentovat výsledek našeho sportovního snažení. Věřte nám, nechali jsme tam srdce i nohy.
Snad bychom ani neměli zapomenouti na výsledek výstavy, a proto si dovolujeme zveřejnit jak diplom za účast, tak i posudek pana soudce.
