Klubová výstava Hradec Králové 2017

O veli­ko­noč­ním víken­du jsme se s Hemim zúčast­ni­li klu­bo­vé výsta­vy v Hrad­ci Krá­lo­vé. Jel se mnou pou­ze Maty. Dora­zi­li jsme v pátek večer, těs­ně před šes­tou. K rados­tí a úle­vou jsem sezdal, že chat­ky, při­nejmen­ším ta “naše” pro­šly od minu­lé návštěvy čás­teč­ným upgra­dem. Ano, již jsme měl jed­nou tu zku­še­nost v tom­to mís­tě pobýt. A pro­to zde dovol­te krát­kou cita­ci ze zápis­ku věno­va­né­ho boni­ta­ci kona­né v témže kem­pu před 3 lety:

Kemp Stří­br­ný ryb­ník, kde se obě akce kona­ly, leží kou­sek za Hrad­cem Krá­lo­vé. Na mapě vypa­dá cel­kem idy­lic­ky, na prv­ní pohled po pří­jez­du také. Když mě ale správ­ce kem­pu uve­dl do chat­ky, kde jsme měli spát, pocho­pil jsem, proč nikde na webov­kách kem­pu neu­vi­dí­te fot­ku inte­ri­é­ru chat­ky. Ty se obje­ví až v nabíd­ce s cenou a jsou scho­va­né za malou ikon­kou. Vyba­ve­ní cha­tek a vůbec celý inte­ri­ér by se dal vel­mi výstiž­ně hod­no­tit jako “to nej­lep­ší z let osm­de­sá­tých s tře­šin­kou z dob star­ších”. Pro­s­tě za ty pra­chy…

Při obchůz­ce kem­pu jsme zjis­ti­li, že čás­teč­ným upgra­dem pro­šel i kemp samot­ný, neboť při­by­la půj­čov­na kol, kolobě­žek a dal­ší­ho spor­tov­ní­ho vyba­ve­ní. I roz­hod­li jsme se, že dru­hé­ho dne odpo­led­ne absol­vu­jí­ce výsta­vu, zapůj­čí­me sobě jed­no­ho kola a jed­né koloběž­ky za úče­lem spor­tov­ní­ho vyži­tí se.

Výsta­va samot­ná pro­běh­la pro nás zce­la stan­dard­ním způ­so­bem, tedy čeká­ní, čeká­ní, čeká­ní, nuda, nuda, nuda, ješ­tě vět­ší nuda, pobí­há­ní v kru­hu, vel­mi dob­rá, děku­je­me. Výstav­ní říd­kou polívčič­ku ten­to­krá­te pan roz­hod­čí ope­přil tím, že kaž­dé­mu z vysta­vo­va­te­lů svě­řil svou upřím­ně poda­nou ruku poté, co sáhl na kul­ky před­cho­zí­mu pso­vi. A hádej­te co, my byli posled­ní v řadě. Tak­že fakt nechut­ný. No, Hemi mu ale­spoň opla­til, uká­zav napros­to jas­ně, co si asi tak mys­lí o tom, že mu něja­ký chlap sahá na kou­le nemy­tou rukou. “Ale no tak chla­pi”, pra­vil na to pan soud­ce.

 Jakmi­le bylo po výsta­vě, jal se mě syn otra­vo­va­ti, kdy už si teda půjde­me něco půj­čit. To už ale měl v sobě kro­mě vydat­né sní­da­ně také sma­že­nou morav­skou ohav­nost se sýrem a keču­pem a sak­ra předra­že­nou ori­gi­nál­ní kola­lo­ko­vu limo­ná­du v půl­li­t­ro­vém bale­ní. Vyda­li jsme se tedy do výše zmí­ně­né půj­čov­ny. Znudě­ná sleč­na nám vyda­la po jed­nom hor­ském kole znač­ky RockMa­chi­ne a jed­né koloběž­ce znač­ky Kost­ka. Obé v čer­ve­ném pro­ve­de­ní bez spe­ci­ál­ní výba­vy. Nechtě­la ani dokla­du ani vel­ké zálo­hy, sta­či­ly jí tři stov­ky čes­kých min­cí kry­tých zla­tem. Super.

Hemi byl celý nad­še­ný, vida, že kolem pasu při­pev­ňu­ji sobě běžec­ký opa­sek, beru do ruky vodít­ko a volám ho k sobě. S rados­tí sobě vlast­ní, ská­ka­je do výš­ky mých ramen a dáva­je mi svým jazy­kem jas­ně naje­vo, jak mě milu­je, se nechal při­pou­tat a než jsem sta­čil ucho­pit koloběž­ku a spo­či­nout na ní ale­spoň jed­nou z mých dvou nohou, vyra­zil kupře­du ště­ka­je něco jako “Šemí­ku, Saga­re, Želez­ní­ku, už běžím, klu­cí…” Já jsem však nebyl v pozi­ci Hory­mí­ra, Lie­bi­cha ani Váni, spíš bych se v té chví­li náhod­né­mu divá­ko­vi jevil jako rucha­dlo brat­ří Vever­ko­vých. Když Hemi seznal, jak hroz­ně se zmý­lil a jak hlu­bo­ce mě zkla­mal, byl smut­ný jak jen choďák smut­ný být umí. Nicmé­ně, to už se i synek vydrá­pal na kolo a čekal, až sebe­ru své sta­ré kos­ti, abych se nějak slo­žil na koloběž­ku.  I vyra­zi­li jsme. Asi po 4 kilo­me­t­rech jsme si uvě­do­mi­li, že lah­ve s peč­li­vě nali­tou vodou zůsta­ly na tráv­ní­ku před půj­čov­nou. Co teď. Maty zpět netre­fí, mě se na koloběž­ce nechce absol­vo­vat 8 kilá­ků navíc. Tak­že Hemi “leh­ni, zůstaň”, kolo, nasta­vit sed­lov­ku, “zůstaň” a jedu. Za prv­ní boro­vi­cí sly­ším, jak pes kví­lí. Snad ho Maty udr­ží. Za něja­kých dva­cet minut jsem zpět, Hemi před­vá­dí prvotříd­ní hys­te­ric­ký záchvat na téma “Ty už jsi zpět! Já tě snad rok nevi­děl!” napi­je­me se a pokra­ču­je­me v ces­tě. Zvlášt­ní je, že se umím odrá­žet pou­ze jed­nou nohou. Pra­vou, samo­zřej­mě. Po hra­dec­kých lesích se jez­dí moc pěk­ně. Kéž bychom něja­ké tako­vé mís­to měli i u nás, v měs­tě, kde by chtěl žít kaž­dý. Mno, popo­je­dem. Hemi tahal pěk­ně, je dob­rý tahoun i běžec, ale, stej­ně jako trpas­lík, nevy­dr­ží. Musí­me pros­tě více tré­no­vat. Koloběž­ka se na tré­nink jeví jako o něco vhod­něj­ší než kolo, ale nějak to není ta pra­vá zába­va, obzvláš­tě do kop­ce, byť mír­né­ho. Na štěr­ku rov­něž není o co stát. A na koře­nech jakbys­met. A synek si samo­zřej­mě koloběž­ku vyzkou­šet nechce. Pacho­lek. Po hodin­ce si říkám “Dob­ré­ho pomá­lu” a roz­ho­du­ji se tré­nink ukon­čit. Synek ani pes nepro­tes­tu­jí. Níže si dovo­lu­je­me pre­zen­to­vat výsle­dek naše­ho spor­tov­ní­ho sna­že­ní. Věř­te nám, necha­li jsme tam srd­ce i nohy.

Snad bychom ani nemě­li zapo­me­nou­ti na výsle­dek výsta­vy, a pro­to si dovo­lu­je­me zve­řej­nit jak diplom za účast, tak i posu­dek pana soud­ce.