Kizuki, Naoko, Tóru!

Norwegian WoodNorwegi­an Wood by Haruki Mura­ka­mi

My rating: 5 of 5 stars

Kníž­ku japon­ské­ho auto­ra Haruki­ho Mura­ka­mi­ho jsem začal číst, abych si odpo­či­nul od ponu­ré sever­ské kri­mi, s níž se poma­lu a bolest­ně sezna­mu­ji. Chtěl jsem si před spa­ním číst něco leh­čí­ho. Pod­le nad­še­ných recen­zí je Nor­ské dře­vo skvě­lým dílem, navíc love sto­ry, tak­že ide­ál­ní čti­vo pro klid­nou a dobrou noc.

Pří­běh se čte prak­tic­ky sám, slo­va tak pros­tě a jed­no­du­še ply­nou, sama vzlí­na­jí vzhů­ru ke čte­ná­řo­vým očím, auto­rův styl je úspor­ný, věty vět­ši­nou jed­no­du­ché, účel­né. Je to kníž­ka, kte­rou si může­te pře­číst už jen pro radost ze samot­né­ho čte­ní… Sne­sl se na mě spá­nek, a já do něj zapa­dl jako do vyhřá­té­ho bah­na. (Page 158 | Loc. 2411).

…dívám se na zamra­če­nou oblo­hu nad Sever­ním mořem a vzpo­mí­nám na věci, kte­ré jsem v živo­tě ztra­til. Na pro­mar­ně­ný čas, na lidi, co umře­li nebo jsem je opus­til, na vzpo­mín­ky, co už se nikdy nevrátí.
(Page 2 | Loc. 19–21)

Hlav­ní hrdi­na, Tóru Wata­na­be, vzpo­mí­ná na svou dáv­nou lás­ku, krás­nou dív­ku jmé­nem Nao­ko, kte­rou jako poznal jako sedm­nác­ti­le­tý mla­dík, v době, kdy byla milou jeho nej­lep­ší­ho pří­te­le Kizuki­ho. To bylo před deva­te­nác­ti lety, na pře­lo­mu šede­sá­tých a sedm­de­sá­tých let. Tóru ode­šel z rod­né­ho měs­ta, aby stu­do­val dra­ma na tokij­ské uni­ver­zi­tě, četl kníž­ky, poslou­chal muzi­ku, a hlav­ně pro­to, aby zapo­mněl na mís­to, kde jeho nej­lep­ší kama­rád umřel. (Ano, takhle nějak sezna­mu­je autor své­ho čte­ná­ře se sku­teč­nos­tí…). Tóru je naštva­ný na celý svět, cítí se prázd­ný, svě­tem kolem sebe pohr­dá, nechá­pe ho a svět mu to vra­cí. Čte kla­si­ku, milu­je Vel­ké­ho Gat­sby­ho, lite­ra­tu­ra je mu život­ním sty­lem — Kdy­bych četl to, co všich­ni ostat­ní, nako­nec bych ješ­tě začal i uva­žo­vat jako všich­ni ostat­ní. Jako ti balí­ci a bura­ni. Za to by se kaž­dej sluš­nej člo­věk musel sty­dět. (Page 36 | Loc. 551–53), svým oko­lím, spo­lu­žá­ky, spo­leč­nos­tí pohr­dá Tako­váh­le ver­bež si posbí­rá zápočty, absol­vu­je uni­ver­zi­tu a pak vyra­zí do svě­ta a začne vytvá­řet novou spo­leč­nost. Stej­ně mizer­nou jako oni sami. (Page 57 | Loc. 872–73) Snad pro­to se nej­lé­pe cítí v blíz­kos­ti dív­ky, kte­rou náho­dou potká jed­no­ho dne ve vla­ku — Nao­ko, Kizu­mi­ho pří­tel­ky­ně. Jejich vztah je zvlášt­ní, vztah, kte­rý vám u osm­nác­ti­le­tých nepři­jde nor­mál­ní. Nao­ko a Tóru cho­dí spo­lu na výle­ty, na tůry, poví­da­jí si spo­lu, je jim spo­lu veli­ce dob­ře., mají se rádi. Přes­to všech­no a přes svůj věk a dobu ve kte­ré žijí, spo­lu nespí.

Samo­tu nemá nikdo rád. Nemu­sím se ale hned za kaž­dou cenu s kaž­dým kama­rá­dit. Člo­věk se náram­ně snad­no zklame.
(Page 63 | Loc. 954–55)

Tóru je intro­vert, samo­tář o to víc ale tou­ží po spo­leč­nos­ti něko­ho, koho by mohl milo­vat a kdo by jeho lás­ku opě­to­val. Koho mi to jen při­po­mí­ná… Smrt, prázd­no­ta, osa­mo­ce­ní z toho pří­bě­hu doslo­va eva­po­ru­jí na kaž­dé strán­ce. Styl a for­ma jsou úžas­né, pro­to se kníž­ka krás­ně čte, ale z toho obsa­hu je jed­no­mu na nic. Konec kníž­ky mě doslo­va a do pís­me­ne dostal. Bre­čel jsem jako žel­va. Byl jsem rád, že jsem pří­běh doče­tl doma, v poste­li. Při­tu­lil jsem se k Evě a děko­val Bohu, že nejsem sám…