Jedenáctý den (30.12.2012)

Tak je jas­né, že nám Ham­mon­dek ros­te a poma­lu dospí­vá. Dnes odpo­led­ne opět pobí­hal po zahra­dě jako šíle­nec. Začí­ná nám být jas­né, že obdo­bí mír­né­ho berán­ka skon­či­lo a nastá­vá obdo­bí spla­še­né­ho poní­ka. Opa­tr­né sezna­mo­vá­ní s novým pro­stře­dím skon­či­lo a nyní je nača­se do vše­ho vle­tět po hla­vě — a to doslo­va. Do tůjí, do plo­tu, do sení­ku, pod kotec, do záho­nů, do kom­postu. A nej­lé­pe se ve všem vyvá­let, čím více bah­na a špí­ny, tím lépe.

Šest a půl týdne Necelých osm týdnů Devět týdnů a jeden den

Je až nesku­teč­né, jak se za ten týden změ­nil, nejen cho­vá­ním, ale i vzhle­dem. Na prv­ní fot­ce je v den, kdy jsme ho při­je­li popr­vé navští­vit — to mu bylo šest a půl týd­ne. Na dru­hé fot­ce je dru­hý den, kdy jsme si ho při­vez­li domů, nece­lých osm týd­nů — bez dvou dnů. A na té posled­ní, z dneška je mu 69 dní, tedy devět týd­nů a jeden den.

Po sní­da­ni šel s panič­kou na pro­cház­ku: “Vyra­zi­li jsme si po sní­da­ni na malou pro­cház­ku. Hned jak mě viděl s vodít­kem, tak zdr­hal pryč a nikam se mu nechtě­lo. Tak jsem ho přip­la a že půjde­me.. Hned za rohem bará­ku se začal vzpou­zet a odmí­tal jít, pak se ohá­něl po vodít­ku, zakou­sl se do něj a vrčel. Tak jsem mu dala jas­ně naje­vo, že takhle ne, že tady velím já 🙂 Došli jsme k bran­ce a bylo to tu zno­vu — Ham­mond se zapřel za všech­ny čty­ři a odmí­tal vyjít ze zahra­dy ven. Nepo­má­hal žád­ný pří­kaz, tak šel tro­chu smy­kem. Hned na uli­ci před bran­kou jako když ho vymě­ní — najed­nou ťapal u nohy a šel. Došli jsme ke krám­ku (cca 200m), tam začal kňu­čet, nepo­má­ha­la žád­ná pochva­la, dokon­ce odmí­tal i piš­ků­tek (asi byl hod­ně ura­žen :-)) Na zpá­teč­ní ces­tě mě hnal, až mě bole­la ruka a uklid­nil se zase až u bran­ky u domu. Od bran­ky se hnal zpět ke své­mu krteč­ko­vi na zápra­ží dve­ří. Pak i piš­kůtky při­šly vhod.”

Odpo­led­ne jsem ho vzal na vodít­ko ješ­tě já, tři­krát jsme obe­šli barák, ale až poté, co si na začá­tek také zku­sil vrčet na vodít­ko a dosta­lo se mu stej­né odmě­ny jako ráno. Vždy na čtvrt ces­ty, kte­rá byla plná hod­ných a šikov­ných Hammůnd­ků a pejsků a šikul­ků, jsme zasta­vi­li, abychom ty lichot­ky pod­po­ři­li i piš­kůtkem.

Odpo­led­ne, po šlo­fí­ku a krme­ní jsme vyzkou­še­li při­vo­lá­ní — vždy pár kro­ků od něj, na bobek, zavo­lat, když při­běh­ne, hóód­né­éj a piš­ků­tek. Ke kon­ci krát­ké­ho tré­nin­ku si už po pří­cho­du sedal sám, jak se na odmě­nu těšil :-). Pak jsme ješ­tě vylep­ši­li let­ní byt, dali jsme na vchod sta­rý kobe­rec, kte­rý  ho ihned zau­jal a začal se mi plést pod noha­ma a zkou­mat, co mu to tam dělá­me. No, večer stej­ně leží na zápra­ží :-).

Ješ­tě jídel­ní­ček: gra­nu­le, rýže s mrkví, gra­nu­le a lipá­nek s tva­ro­hem. Vždy doje­ze­no do posled­ní­ho sous­ta.

[nggalle­ry id=46]