Jedenáctiměsíční napůlštěně

“Za teni­sák běžel bych svě­ta kraj
běžel s hla­vou odkry­tou a bosý
běžel v led­nu, ale v duši věč­ný máj
běžel vichři­cí, však sly­šel zpí­vat kosy…”

Tak dneska je naše­mu chlu­páč­ko­vi choďáč­ko­vi jeden rok. Z toho je deset měsí­ců čle­nem naší rodi­ny, a když říkám čle­nem, mys­lím to váž­ně. Kaž­dé ráno naše prv­ní ces­ta (tedy po vyčůrá­ní, že) vede k Hemí­ko­vi, abychom ho podr­ba­li a pomaz­li­li se s ním. Prav­dou je, že v posled­ním nece­lém měsí­ci je to těž­ší, pro­to­že si ve svém věku koneč­ně uvě­do­mil, k čemu slou­ží ten pro­stor pod deskou, na kte­ré se tak rád válí a pozo­ru­je chod domác­nos­ti. A Hemí­ček se rád nechá drbat a rád se pomaz­lí. Když skon­čí­me dří­ve než se mu to líbí, umí si říci o nášup — pac­kou si pro nás sáh­ne a důle­ži­tost pří­dav­ku pod­po­ří jem­ným zachr­če­ním. Za těch deset měsí­ců jsme si hod­ně uži­li a hod­ně se toho o sobě i jeden o dru­hém dozvě­dě­li.

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

Při­způ­so­bí své cho­vá­ní aktu­ál­ní situ­a­ci — jsme-li s ním ven­ku, je v jed­nom kole, nepo­se­dí, neu­stá­le pobí­há mezi námi. Je-li na zahra­dě tře­ba s Evou nebo s babič­kou, nebo já jsem v díl­ně či sekám zahra­du, leh­ne si někde poblíž, aby dob­ře viděl a hlí­dá nás.

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

Není líný se nesčet­ně­krát zved­nout a jít s kým­ko­liv z nás tře­ba jen za roh věšet prádlo. Když byl malin­ký, nehnul se z veran­dy a ze zápra­ží, aby na nás mohl kou­kat, když jsme ho nevza­li dovnitř. Spal na para­pe­tu před dveř­mi, potom na scho­dě a nako­nec na pří­střeš­ku, kte­rý jsem mu tam pro­vi­zor­ně udě­lal, byť ješ­tě před jeho pří­jez­dem jsem mu posta­vil pěk­nou zatep­le­nou bou­du s před­sí­ní a zápra­žím, vystla­nou slá­mou. Spal v ní jed­nou jeden­krát, když mi po krme­ní usnul na klí­ně. Jen jed­nou jsme ho tam zku­si­li zavřít, ale tako­vé­ho naří­ká­ní a kňu­če­ní, to se neda­lo vydr­žet.

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

Život pod­le Hemi­ho, aneb všech­no, co potře­bu­ju znát jsem se nau­čil za rok živo­ta, a je to hlav­ně:

[list icon=“http://www.kuzbici.eu/wp-content/uploads/tlapka1.png”]
  • Vždyc­ky dosta­nu najíst.
  • Pře­ta­ho­vá­ní se je fajn.
  • Utěr­ky jsou uza­vře­né v malé ple­cho­vé skříň­ce, kte­rou umím otevřít. (Hajz­lík jeden.)
  • Boty bych asi fakt rozkou­sá­vat neměl… (To teda ne,ty zmet­ku chlu­pa­tá…)
  • Sekač­ka na ště­ká­ní nere­a­gu­je, neva­dí jí, že ji kou­šu do kole­ček. (Mě to ale vadí, a hod­ně, a dávám mu to naje­vo.)
  • Pták sedí­cí na zemi se dá chy­tit.
  • Mou­cha sedí­cí na zemi se dá chy­tit, jen je men­ší, než pták.
  • Chy­tat mou­chy v letu je děs­ná švan­da. (Hlav­ně, když je s námi doma v obý­vá­ku.)
  • Na poli poska­ku­jí luč­ní kobyl­ky. Chci umět ská­kat jako ony. (Doce­la mu to jde.)
  • Fac­ko­vat pavou­ka dlou­ho nejde. Nevy­dr­ží. (Ale je to zába­va ho při tom pozo­ro­vat.)
  • Míček! Míček!! Míček!!! Míček!!!! (Ale až od čtvr­té­ho, páté­ho měsí­ce.)
  • Kou­šu rád. Kou­šu čas­to. Kou­šu sil­ně. Chvá­lí mě za to. (Obra­ny mu oprav­du jdou, od malič­ka se rád pře­ta­ho­val o coko­liv.)
  • Když pus­tím míček do vody, tak potom už nelé­tá tak vyso­ko.
  • Koneč­ně pocho­pil, že za někde za rohem nikdy spát nebu­du a dal mi bou­du hez­ky ke dve­řím.
  • Když se půjdu vyčů­rat, už mě nemu­sí pus­tit zpět k nim do bou­dy. (Z obý­vá­ku vyle­ze až v oka­mži­ku, kdy vyjdu na tera­su a obu­ju si boty. Do té doby ne.)
  • Autem se jez­dí k vete­ri­ná­ři. –> Autem se jez­dí za čuri­nou! (Ces­tou tam nedo­čka­vě kňu­čí, ces­tou zpět spo­ko­je­ně chr­ní.)
  • Psí kalho­ty, psí body, psí bun­da! Jde se ven!
  • Cho­ze­ní na vodít­ku je děs­ný vopruz.

[/list]

Od září cho­dí­me, tedy jez­dí­me na cvi­čák v Kap­li­ci — http://www.zkokaplice.estranky.cz/, cvi­čí se kaž­dou nedě­li od 9 hodin ráno. Zhru­ba hodin­ku dělá­me posluš­nost, máme tam dva roč­ní psy a jed­no­ho šes­ti­le­té­ho “bos­se”, tak­že hod­ně tré­nu­je­me sná­šen­li­vost a vzá­jem­nou tole­ran­ci u psů, což je skvě­lé. Hemi si zvy­ká na náhu­bek, jde to poměr­ně těž­ce. Jir­ka Císař má s sebou vlast­ní­ho psa, šes­ti­mě­síč­ní fen­ku z vlast­ní­ho cho­vu, tak­že před­vá­dí pří­mo na ní. Vše vysvět­lí, ochot­ně a trpě­li­vě. Posluš­nost pře­ru­šu­je­me chvil­ka­mi, kdy psi dosta­nou vol­no, aby si odpo­či­nu­li a záro­veň je učí­me při­vo­lá­ní ve chví­lích, kdy si hra­jí. Potom apor­ty a pak jde­me na pře­káž­ky. Tunel, lavi­ce, hou­pač­ka, základ­ní záchra­nář­ské pře­káž­ky. Potom, kdo chce, dosta­ne “kous­nout”. Já se svým psem cvi­čí­me osob­ní obra­ny, vyblo­ko­vá­ní, atd. Kdo chce, může se na mís­tě domlu­vit na spor­tov­ních obra­nách. Když odjíž­dí­me, jsem zpo­ce­ný i mezi půl­ka­mi a Hemi vza­du v kuf­ru spí.

Dopí­še Kač­ka: míček ve vodě, čeká po prou­du

Fot­ky z jede­nác­té­ho měsí­ce:

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!