Flashback — Itálie 2011

Tento článek je "flešbek", to znamená, že píšu o události, která se stala "long, long, long, long, long ago in a gallaxy far, far, far, far away". Popisované události proto mohou být již značně zidealizované. Za případné škody se tudíž zříkám veškeré odpovědnosti.
Poprvé od narození Kačky nám po dvanácti letech spadla do klína příležitost, abychom jeli na dovolenou jen sami ve dvou. Matýsek jel poprvé v životě na tábor a jeho termín se zázračně, i když jen částečně překrýval s termínem, kdy Kačka měla puťák se sborem. Začali jsme tedy plánovat, co s nečekanou nadílkou podnikneme. Nejprve nás napadlo zaletět si na ty tři dny do Istanbulu, pár měsíců zpátky jsem tam byl služebně a jsem si jistý, že by se tam Evě líbilo. Potom nás ale napadlo, že bychom mohli Kačku nechat na necelé tři dny na pospas babičce a vyrazit někam na celý týden, tedy na pět dní. Volba padla na Itálii, Dolomity. Alpy jsme si slíbili na minulé dovolené na Slovensku, když jsme byli na výletě ve Vysokých Tatrách. Eva našla ubytování v hotýlku v městečku Dimaro ve Val di Sole. V neděli 10. 7. 2011 jsme Matýska odvezli na tábor, ubytovali ho, rozloučili se (ten malý dareba ani slzičku neuronil, zajímali ho jenom noví kámoši) a vyrazili vstříc dobrodružství.

View Plán cesty a vytoužené cíle in a larger map

Den první

Z Vimperka do přes Německo, kolem Mnichova. Cesta šla skvěle, před Mnichovem na dálnici nás chytla pořádná bouřka. Drobné lapálie nastaly s navigací, kdy jsme podle původních plánů měli Mnichov objet, ale Sygic byl toho názoru, že bychom si měli prohlédnout Mnichov a automobilku BMW, tak nás trochu protáhl městem. Pár kilometrů za Mnichovem na nás čekala první, ale také poslední kolona naší cesty. Nějakou dobu jsme se táhli asi třicítkou, když tu náhle Eva zpozorovala odpočívadlo. Bleskurychle jsme se rozhodli, že tam zkusíme přečkat kolonu. Jenomže kolona byla vytrvalá, my unavení, a tak jsme se rozhodli, že zde přečkáme noc. Původně jsme měli v plánu přenocovat na odpočívadle asi o 60 km dále, ale což...

Den druhý

No, kolem druhé hodiny noční jsme byli oba vzhůru a už jsme nemohli spát. Vyrazili jsme tedy na cestu, že dojedeme alespoň na původně plánované místo noclehu, asi půlhodinku před Brennerským průsmykem.

Před odbočkou na odpočívadlo ale začalo omezení na dálnici, trefit se do toho správného odbočovacího pruhu bylo tedy v půl čtvrté ráno docela náročné. Ale povedlo se a my ulehli k druhému spánku. V 5:50 jsme už zase na nohou, kafe je nutností. Z fotek je jasně vidět, že brzké ranní vstávání má lépe zmáknuté Eva, které nejen že daleko lépe vypadá,ale navíc zvládla připravit i toho lomcováka, kterého držím v ruce. Ono, mezi námi, beze mě by na neplacenou silnici Brennerem netrefila :-).

No, tu silnici jsem já samozřejmě taky nenašel. Šťastná náhoda nás ale vyvedla na uzounkou horskou silnici, jejíž projetí bylo jedním z nejsilnějších zážitků naší cesty. Celý Brennerský průsmyk jsme měli pod nohama, nad ním se převalovala hustá mlha a nad ní zářilo italské slunce.

Pohled na Brennerský průsmyk

Za celou cestu jsme minuli jen pár samot roztroušených na stráních nad námi a projeli jednou malinkou vesničkou. Potkali jsme dvě auta a jeden traktor - to byl na úzké cestě silný zážitek, zvlášť pro mou spolucestující :-). Když jsme se nakonec vrátili do civilizace, byli jsme smutní, že už ta pohádka skončila, ale také šťastní,protože jsme našli benzínku, což už Oliver opravdu potřeboval.

Příjezd do Brenneru
Příjezd do Brenneru dnes vypadá úplně jinak

Překročení rakousko-italské hranice jsme oslavili v italském Brenneru. První lidé, které jsme potkali mluvili, jak jinak, česky. Tedy, hovorili poslovensky, ale to je jedno. Zo Slovenska pricestovali vlakom, cesta jim trvala celů večnost, ale oni sů zvyknutý, veď robia na dráhe. A práve preto majů jízdenky zadarmiko, takže čo už.... Hej, takto už precestovali pôl Európy...  Keď zme sa rozlůčili, teda, když jsme se rozloučili zašli jsme do nejbližší kavárny, která mimochodem právě otevřela, na první italské espresso. Bylo skvělé, s teplým štrůdlem a šlehačkou. Pěkně nám ta dovolená začala, jen co je pravda...

 

Brixen
Ulička v Brixenu

Kousek před Brixenem směrem na Bolzano je pevnost z první světové války, leží u jezera Lago Fortezza. Bylo dřív vejce nebo slepice? Pevnost byla bohužel zavřená, takže prohlídku jsme si museli odpustit. Fotky mám jen tři a všechny hnusné, takže příště. Další zastávkou byl Brixen, neboli Bressanone. Prošli jsme se po městě, dali si zmrzlinu a pizzu. Obé pravé italské, samozřejmě :-). Celkově vzato, malé, příjemné městečko, které stačí vidět jednou. Dům, v němž zde ve vyhnanství pobýval Karel Havlíček Borovský jsme nehledali, to jen kdyby se někdo divil, že tu není jeho fotka.

Neznámý hradZ Brixenu vyrážíme směr Bolzano, kde jsem strategický úkol, a sice najít nájezd na neplacenou silnici směrem na San Michele a dále se tak vyhýbat placené dálnici, což se mi doposud dařilo. Co vám budu dál povídat. Netrefil jsem a za pár minut jsme si to svištěli směrem na Mezzano po autostradě. V Mezzanu jsme z dálnice sjeli a vydali se po silnici SS238, což nakonec bylo celkem dobře, protože to byla krásná horská silnice, kterou jsem si jako řidič velice užil. Na chvilku jsme ještě zastavili v městečku Di Fondo, učaroval nám dům, kolem kterého jsme projížděli. Na fotce vpravo. Do Dimara jsme nakonec trefili, dorazili jsme v podvečer, utahaní ale šťastní.

Den třetí

Říkali jsme si, že na začátek by to chtělo nějakou lehčí procházku, abychom si zvykli na podnebí a tak... Vyrazili jsme tedy na vinnou stezku, která vedla po krátkém stoupání už jen po vrstevnici. Zkrátka pohoda. Mělo to být asi třicet kilometrů, ale po krátkém úseku skvělé úzké silničky, několika "tornat" jsme ale najednou narazili na parkoviště uprostřed lesů, na němž stálo nevídaně aut. Ha, tady by mohlo být něco zajímavého, co nám při průzkumu map uteklo! Jdeme to prozkoumat! A bylo z toho...

 

Nejprve jsme se vydali na levou stranu od silnice a po pohodlné lesní cestě jsme vystoupali až k osamělé farmě, kde jsme měli možnost něco málo pojíst a popít. Dal jsem si zelný salát s tyrolským špekem a k tomu pivo. Eva měla to samé. Zelí s balsamikem, kmínem a opečeným špekem bylo skvělé, pivo mi ale přišlo nějaké zakalené, a tak jsem ho raději nepil a jako správný čecháček v zahraničí si na nic hlasitě nestěžoval. Když došlo na placení, majitel se diví, že mi pivo nechutnalo, že jsem ho nepil. Říkám tedy popravdě, že se mi zdá zakalené a on že je to kvasnicové pivo, jak je napsáno na etiketě a tedy že má mít trochu zakalenou barvu. Ale že ho tedy nebude počítat, když jsem ho nepil. Nemohl počítat s tím, že se k nim ještě někdy vrátím, aby spoléhal na to, že si udrží zákazníka. Prostě slušnej oddíl. Bez horské přirážky a bez intencí okrádat hosty za každou cenu. Takže tedy, pokud se vydáte na tůru kolem Malga di Lauregno, určitě farmu navštivte a dejte si tam něco dobrého. Jsou to pohostinní a poctiví lidé. Po kulturním šoku jsme se vydali na zpáteční cestu a když jsme došli zpět k autu, chtělo se nám ještě chodit, a tak jsme se vydali na opačnou stranu, přes silnici. Po pár minutách jsme došli k další chatě, Malga Cloz, a kolem ní pokračovali po cestě dál, aniž jsme pořádně věděli, kam vede a kam dojdeme. Nakonec nás cesta vyvedla prudce vzhůru, z 1678 metrů jsme se vyfunili a vypotili až do 1874 na úseku o málo delším než 1 km. Fuj, ještě teď se potím, když si na to vzpomenu. Potom jsme odbočili na uzoučkou lesní pěšinu, která nás měla odvést zpět k Malga Cloz. Cestička lesem byla úžasná a byl bych si užil ještě mnohem více, kdybych ještě dobrých pár desítek minut neměl mlhu před očima z nedostatku kyslíku. Po pěkné alpské louce jsme sestoupili až zpět k chatě a potom na parkoviště, kde čekal Oliver.

Nakonec jsme tedy více dvojnásobek naplánované trasy, převýšení bylo také dvojnásobné a my jsme přijeli na hotel dvojnásobně unavení i šťastní.

 

Den čtvrtý

Čtvrtý den naší dovolené měl v zásobě dvě tůry. Nejprve jsme vyjeli kousek nad hotel a vydali se cestou kolem potoka Meledrio. Na trase měly být asi dvě kešky, což samo o sobě bylo dobrým doporučením. Kolem potoka vedou dvě cesty, jedna šotolinová, druhá lesní. Vydali jsme se samozřejmě tou lesní, která sice stoupala poměrně pomalu, ale vytrvale a českým silnicím byla počtem děr a výmolů zdatným konkurentem. Nejkrásnější na ní ale bylo, že jsme za celou cestu nepotkali ani živáčka. Když se asi po čtyřech kilometrech sešla s tou šotolinovou, pokračovali jsme chvilku dále, ale už nás to tolik nebavili jako v lese, navíc tu jezdili cyklisté, a tak jsme se rozhodli se vrátit zpět a popojet kousek dál. Kešky jsme samozřejmě našli, byly to GC2KX4H a GC23B47.

Rozhodli jsme se, že se podíváme kousek dál směrem na Madonnu Di Campliglio. Tam jsme, už nevím jak, odbočili vpravo nahoru a dojeli až na velké parkoviště u lyžařských vleků v místě,co se jmenovalo Patascoss. A protože jsme viděli, že se k odjezdu chystá takový ten turistický vláček, tak jsme rychle zaplatili parkovné (snad jediné placené parkoviště,co jsme za celou dobu potkali) a protože v ceně parkovného byli vláček, vydali jsme se do neznáma. Dojeli jsme k chatě Malga Ritorto, která byla evidentně oblíbeným cílem italských jedlíků. Neodolali jsme a objednali jsme si jídlo. Už si úplně nepamatuji, co jsem si dal já (něco s polentou),ale asi nikdy nezapomeneme, co si objednala Eva ve snaze ušetřit nějaké to euro. Někde jsem měl fotku toho jídelního lístku, ale najít ji samozřejmě nemůžu - no prostě a jednoduše byl to velký párek s hranolkami.

Po jídle jsme se vypravili na zcela náhodně vybranou tůru  - hned za chatou šla docela pěkná stezka, podle mapy v GPS ani neměla být moc dlouhá  a náročná, a tak jsme si řekli a proč ne, a vyrazili jsme. Ani ne po dvou kilometrech ale pohodlná cesta skončila a dále to začalo stoupat dost prudce, pod nohama jsme opět měli uzounkou lesní pěšinu. Drobně mrholilo, až mírně pršelo, fotit se tedy moc nedalo. Krajina ale nádherná a opět nikde ani živáčka. Postupně jsme pomalinku vyfuněli až k jezeru nahoře. Bohužel se začalo horšit počasí, a nemajíce zkušeností se špatným počasím v Alpách, odpustili jsme si podrobnější prohlídku jezera a vydali se na zpáteční cestu. Byli jsme mokří,ale spokojení, pěkná tůra, žádní lidé a ty panoramata...

 

Den pátý

Dalším cílem byl horský průsmyk Paso Tonale. Autem to měla být asi hodinka cesty, co tam budeme dělat, to jsme nevěděli, prostě blind trip. Nebudu napínat. Jak už na naší dovolené stalo téměř tradicí, na naplánované místo jsme nedojeli. Prakticky se opakoval scénář třetího dne. Jedeme krásnou italskou krajinou, najednou vidíme lanovku, která je v provozu. U lanovky parkoviště. Na parkovišti stojí náš Oliver. A my jedeme lanovkou. Kam? Proč? Co nás tam čeká? Nevíme. A je nám to krásně jednou. Lanovka stoupá mlhou a lehkým deštěm. Pohled dolů je tak nádherný, že zapomínám fotit. Jsme v mezistanici a z kabinkové lanovky po chvilce přesedáme na dvousedačkovou a dále stoupáme. A najednou - před námi sníh. Ledovec. Až později se dozvídáme, že se jmenuje Presena. Vystupujeme z lanovky a rozhlížíme se kolem. Jsme ve výšce zhruba tří tisíc metrů. Kolem nás jen skály, kameny, štěrk a sníh. Fouká, poměrně silný vítr, teplota kolem 15°, maximálně 20°. Prostě, je mi tu nádherně, mnohem lépe než v tom horku dole. Jen tak se potulujeme kolem boudy, která tu stojí a nasáváme tu zvláštní atmosféru místa, které je v zimě určitě naprostým rájem, ale uprostřed léta vypadá zvláštně opuštěně a díky dnešnímu počasí i poměrně dost, chtělo by se říci ponuře, ale není to ponurost. Spíš syrovost a nehostinnost. Ale nám se tu moc líbí. Uděláme si turistickou fotku před ledovcem, dnes už druhá turistická... Horská bouda zve k návštěvě, dlouho neodoláváme a objednáváme - bombardino,káva a dvakrát teplý štrůdl. Skvělé. Po občerstvení se vydáváme na pomalou okružní cestu po vrcholu. Oblézáme kameny a skalky, kocháme se výhledy na okolní vrchy i do údolí. Hustá oblačnost a čerstvý vítr je v téhle výšce neutuchajícím zdrojem skvělé podívané. Potulovali jsme se stále dále a dáleod lanovky, na jednom hřebenu jsme našli zbytky nejspíše vojenského opevnění - pozůstatky zdí poskládaných na sucho z místních kamenů. Najednou se začalo horšit počasí, zvedl se silný vítr a bylo vidět těžké mraky blížící se k nám. Ke stanici lanovky jsme to měli asi kilometr. Největším problémem bylo najít rychlou a bezpečnou cestu z převisu dolů na cestu k lanovce. Kamzíci to mají mnohem lehčí... Všechno dobře dopadlo, bouřka nás nechytla, zato my jsme chytili poslední lanovku dolů. Celkem jsme nahoře strávili více než pět hodin, ale pohybu tam bylo minimálně - asi 90 minut. Dá se říci,že to byl spíše odpočinkový výlet než vysokohorská tůra. Mě se tam ale líbilo strašně moc.

Den šestý

Nadšeni předchozím dnem, rozhodli jsme se strávit i ten poslední "tam nahoře". Při poslední návštěvě Madonna Di Capiglio jsme si všimli lanovky. Cíl byl tedy jasný. Passo del Groste. Cestou do Madonny jsme míjeli skupinku cestářů,kteří opravovali asi pětikilometrový úsek silnice, která by u nás byla ukázkou perfektního povrchu a všichni řidiči by si na ní chrochtali blahem. Italové ne. Lanovka nás pohodlně vyvezla až na vrchol, tentokrát jsem nezapomněl fotit, i když přes to plexisklo to stejně není ono. Byli jsme o dvě stě metrů níže než předešlý den a bylo to znát. Daleko tepleji, vegetace také úplně jiná. Dokonce jsme zahlédli i sviště, tedy já ho zahlédl a stačil jsem ho i vyfotit. Chvilku jsme se nahoře rozhlíželi a přemýšleli, kam se vydat. Na nějaké velké vysohorské tůry to není, protože Eva má závratě i na druhém schodě zabezpečeného schodiště, neměli jsme žádné vybavení, a tak byl náš výběr poměrně omezený. Poměrně hodně lidí mířilo směrem od lanovky vzhůru, podle mapy tam vedl trek dolů do Madonny, ale my jsme chtěli zůstat nahoře. Jako magnet mě lákal masivní hřbet, který se tyčil přímo před námi.Ukecal jsem jsou oblíbenou manželku, že bychom to mohli zkusit, že půjdeme jen tak daleko, jak ona bude chtít. Stojíme dole pod masivem, když v tom jde kolem nás rodinka se dvěma malými dětmi, táta a svišti oblečeni do hor, maminka s piknikovým košem v rukou.

- "Hele, koukni na ty prcky, jak tam jdou. Když to zvládnou oni, tak my přece taky ne?
- "Jo, kluci mají trénink. Ale tahle ferrata je jednoduchá, slabých pět hodin a v úvazech asi jenom půl hoďky," povídá táta od těch kluků.

Česky. Jediní Češi, které jsme za celou dovolenou potkali. A maminka s piknikovým košem nesnáší výšky, takže na ně počká pod hřbetem, než se klucí vrátí. V tuto chvíli všechna čest Evě, protože jsme skutečně vyrazili. Moc daleko jsme ale nedošli. Ne kvůli Evě, ta se držela statečně. Kvůli mé botě, která mě zrádně opustila v místě označeném šipkou na fotce vlevo. Místo samotné a celý kopec byly tak prudké, že výměna obuvi na místě nepřicházela v úvahu. Museli jsme tedy opatrně sejít do základního tábora a tam přezout. Naštěstí jsem s sebou měl náhradní boty, sice ne kotníkové, ale alespoň něco.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nakonec jsme se tedy vydali na opačnou stranu, pěkně jsme se prošli, poseděli, potkali dva blázny na kolech, viděli záchranářský vrtulník přeletět pár metrů nad našima hlavama a byli jsme moc rádi, že neletí pro nás. Byl to krásný poslední den naší dovolené a mě se tak moc nechtělo domů...

Den sedmý

<

p style="text-align: justify;">Po snídani jsme vyrazili na cestu domů. Chtěl jsem se ještě cestou zastavit v Cortině, podívat se na lyžařské středisko,které znám jen z přenosů světového poháru a jednoho filmu s Bondem, Jamesem Bondem. Silnice nahoru ke Cortině je skvělá, úzká se spoustou zatáček. Ale hned po příjezdu do Cortiny nám bylo jasné, že něco špatně. Lidi. Spousta lidí. Strašná spousta lidí. Za pět minut jsme potkali více lidí, než v Dimaru za celý týden. Navíc pršelo, bylo sychravo, v kufru jsme měli nákup italských sýrů, a když hned vyrazíme, můžeme být po půlnoci doma. A byli.