Flashback — Itálie 2011

Ten­to člá­nek je “flešbek”, to zna­me­ná, že píšu o udá­los­ti, kte­rá se sta­la “long, long, long, long, long ago in a galla­xy far, far, far, far away”. Popi­so­va­né udá­los­ti pro­to mohou být již znač­ně zide­a­li­zo­va­né. Za pří­pad­né ško­dy se tudíž zří­kám veš­ke­ré odpo­věd­nos­ti.
Popr­vé od naro­ze­ní Kač­ky nám po dva­nác­ti letech spadla do klí­na pří­le­ži­tost, abychom jeli na dovo­le­nou jen sami ve dvou. Matý­sek jel popr­vé v živo­tě na tábor a jeho ter­mín se zázrač­ně, i když jen čás­teč­ně pře­krý­val s ter­mí­nem, kdy Kač­ka měla puťák se sbo­rem. Zača­li jsme tedy plá­no­vat, co s neče­ka­nou nadíl­kou pod­nik­ne­me. Nej­pr­ve nás napadlo zale­tět si na ty tři dny do Istanbu­lu, pár měsí­ců zpát­ky jsem tam byl slu­žeb­ně a jsem si jis­tý, že by se tam Evě líbi­lo. Potom nás ale napadlo, že bychom moh­li Kač­ku nechat na nece­lé tři dny na pospas babič­ce a vyra­zit někam na celý týden, tedy na pět dní. Vol­ba padla na Itá­lii, Dolo­mi­ty. Alpy jsme si slí­bi­li na minu­lé dovo­le­né na Slo­ven­sku, když jsme byli na výle­tě ve Vyso­kých Tatrách. Eva našla uby­to­vá­ní v hotýl­ku v měs­teč­ku Dima­ro ve Val di Sole. V nedě­li 10. 7. 2011 jsme Matýska odvez­li na tábor, uby­to­va­li ho, roz­lou­či­li se (ten malý dare­ba ani slzič­ku neu­ro­nil, zají­ma­li ho jenom noví kámo­ši) a vyra­zi­li vstříc dob­ro­druž­ství.

Den první

Z Vim­per­ka do přes Němec­ko, kolem Mni­cho­va. Ces­ta šla skvě­le, před Mni­cho­vem na dál­ni­ci nás chyt­la pořád­ná bouř­ka. Drob­né lapá­lie nasta­ly s navi­ga­cí, kdy jsme pod­le původ­ních plá­nů měli Mni­chov objet, ale Sygic byl toho názo­ru, že bychom si měli pro­hléd­nout Mni­chov a auto­mo­bil­ku BMW, tak nás tro­chu pro­tá­hl měs­tem. Pár kilo­me­t­rů za Mni­cho­vem na nás čeka­la prv­ní, ale také posled­ní kolo­na naší ces­ty. Něja­kou dobu jsme se táh­li asi tři­cít­kou, když tu náh­le Eva zpo­zo­ro­va­la odpo­čí­va­dlo. Bleskurych­le jsme se roz­hod­li, že tam zku­sí­me pře­čkat kolo­nu. Jenomže kolo­na byla vytr­va­lá, my una­ve­ní, a tak jsme se roz­hod­li, že zde pře­čká­me noc. Původ­ně jsme měli v plá­nu pře­no­co­vat na odpo­čí­va­dle asi o 60 km dále, ale což…

Den druhý

No, kolem dru­hé hodi­ny noč­ní jsme byli oba vzhů­ru a už jsme nemoh­li spát. Vyra­zi­li jsme tedy na ces­tu, že doje­de­me ale­spoň na původ­ně plá­no­va­né mís­to nocle­hu, asi půl­ho­din­ku před Bren­ner­ským prů­smy­kem.

Před odboč­kou na odpo­čí­va­dlo ale zača­lo ome­ze­ní na dál­ni­ci, tre­fit se do toho správ­né­ho odbo­čo­va­cí­ho pru­hu bylo tedy v půl čtvr­té ráno doce­la nároč­né. Ale poved­lo se a my uleh­li k dru­hé­mu spán­ku. V 5:50 jsme už zase na nohou, kafe je nut­nos­tí. Z fotek je jas­ně vidět, že brz­ké ran­ní vstá­vá­ní má lépe zmák­nu­té Eva, kte­ré nejen že dale­ko lépe vypadá,ale navíc zvlád­la při­pra­vit i toho lom­co­vá­ka, kte­ré­ho držím v ruce. Ono, mezi námi, beze mě by na nepla­ce­nou sil­ni­ci Bren­ne­rem netre­fi­la :-).

No, tu sil­ni­ci jsem já samo­zřej­mě taky nena­šel. Šťast­ná náho­da nás ale vyved­la na uzoun­kou hor­skou sil­ni­ci, jejíž pro­je­tí bylo jed­ním z nej­sil­něj­ších zážit­ků naší ces­ty. Celý Bren­ner­ský prů­smyk jsme měli pod noha­ma, nad ním se pře­va­lo­va­la hus­tá mlha a nad ní záři­lo ital­ské slun­ce.

Pohled na Brennerský průsmyk

Za celou ces­tu jsme minu­li jen pár samot roz­trou­še­ných na strá­ních nad námi a pro­je­li jed­nou malin­kou ves­nič­kou. Potka­li jsme dvě auta a jeden trak­tor — to byl na úzké ces­tě sil­ný záži­tek, zvlášť pro mou spo­lu­ces­tu­jí­cí :-). Když jsme se nako­nec vrá­ti­li do civi­li­za­ce, byli jsme smut­ní, že už ta pohád­ka skon­či­la, ale také šťastní,protože jsme našli ben­zín­ku, což už Oli­ver oprav­du potře­bo­val.

Příjezd do Brenneru
Pří­jezd do Bren­ne­ru dnes vypa­dá úpl­ně jinak

Pře­kro­če­ní rakous­ko-ital­ské hra­ni­ce jsme osla­vi­li v ital­ském Bren­ne­ru. Prv­ní lidé, kte­ré jsme potka­li mlu­vi­li, jak jinak, čes­ky. Tedy, hovo­ri­li poslo­ven­sky, ale to je jed­no. Zo Slo­ven­ska pri­ces­to­va­li vla­kom, ces­ta jim trva­la celů več­nost, ale oni sů zvyk­nu­tý, veď robia na drá­he. A prá­ve pre­to majů jíz­den­ky zadar­mi­ko, tak­že čo už.… Hej, tak­to už pre­ces­to­va­li pôl Euró­py…  Keď zme sa roz­lů­či­li, teda, když jsme se roz­lou­či­li zašli jsme do nej­bliž­ší kavár­ny, kte­rá mimo­cho­dem prá­vě ote­vře­la, na prv­ní ital­ské espres­so. Bylo skvě­lé, s tep­lým štrůdlem a šle­hač­kou. Pěk­ně nám ta dovo­le­ná zača­la, jen co je prav­da…

 

Brixen
Ulič­ka v Bri­xe­nu

Kou­sek před Bri­xe­nem smě­rem na Bol­za­no je pev­nost z prv­ní svě­to­vé vál­ky, leží u jeze­ra Lago For­tez­za. Bylo dřív vej­ce nebo sle­pi­ce? Pev­nost byla bohu­žel zavře­ná, tak­že pro­hlíd­ku jsme si muse­li odpus­tit. Fot­ky mám jen tři a všech­ny hnus­né, tak­že příš­tě. Dal­ší zastáv­kou byl Bri­xen, nebo­li Bressa­no­ne. Pro­šli jsme se po měs­tě, dali si zmrz­li­nu a piz­zu. Obé pra­vé ital­ské, samo­zřej­mě :-). Cel­ko­vě vza­to, malé, pří­jem­né měs­teč­ko, kte­ré sta­čí vidět jed­nou. Dům, v němž zde ve vyhnan­ství pobý­val Karel Havlí­ček Borov­ský jsme nehle­da­li, to jen kdy­by se někdo divil, že tu není jeho fot­ka.

Neznámý hradZ Bri­xe­nu vyrá­ží­me směr Bol­za­no, kde jsem stra­te­gic­ký úkol, a sice najít nájezd na nepla­ce­nou sil­ni­ci smě­rem na San Miche­le a dále se tak vyhý­bat pla­ce­né dál­ni­ci, což se mi dopo­sud daři­lo. Co vám budu dál poví­dat. Netre­fil jsem a za pár minut jsme si to sviš­tě­li smě­rem na Mez­za­no po autostra­dě. V Mez­za­nu jsme z dál­ni­ce sje­li a vyda­li se po sil­ni­ci SS238, což nako­nec bylo cel­kem dob­ře, pro­to­že to byla krás­ná hor­ská sil­ni­ce, kte­rou jsem si jako řidič veli­ce užil. Na chvil­ku jsme ješ­tě zasta­vi­li v měs­teč­ku Di Fon­do, uča­ro­val nám dům, kolem kte­ré­ho jsme pro­jíž­dě­li. Na fot­ce vpra­vo. Do Dima­ra jsme nako­nec tre­fi­li, dora­zi­li jsme v pod­ve­čer, uta­ha­ní ale šťast­ní.

Den třetí

Říka­li jsme si, že na začá­tek by to chtě­lo něja­kou leh­čí pro­cház­ku, abychom si zvyk­li na pod­ne­bí a tak… Vyra­zi­li jsme tedy na vin­nou stezku, kte­rá ved­la po krát­kém stou­pá­ní už jen po vrs­tev­ni­ci. Zkrát­ka poho­da. Mělo to být asi tři­cet kilo­me­t­rů, ale po krát­kém úseku skvě­lé úzké sil­nič­ky, něko­li­ka “tor­nat” jsme ale najed­nou nara­zi­li na par­ko­viš­tě upro­střed lesů, na němž stá­lo neví­da­ně aut. Ha, tady by moh­lo být něco zají­ma­vé­ho, co nám při prů­zku­mu map uteklo! Jde­me to pro­zkou­mat! A bylo z toho…

 

Nej­pr­ve jsme se vyda­li na levou stra­nu od sil­ni­ce a po poho­dl­né les­ní ces­tě jsme vystou­pa­li až k osa­mě­lé far­mě, kde jsme měli mož­nost něco málo pojíst a popít. Dal jsem si zel­ný salát s tyrol­ským špe­kem a k tomu pivo. Eva měla to samé. Zelí s bal­sa­mi­kem, kmí­nem a ope­če­ným špe­kem bylo skvě­lé, pivo mi ale při­šlo něja­ké zaka­le­né, a tak jsem ho radě­ji nepil a jako správ­ný čechá­ček v zahra­ni­čí si na nic hla­si­tě nestě­žo­val. Když došlo na pla­ce­ní, maji­tel se diví, že mi pivo nechut­na­lo, že jsem ho nepil. Říkám tedy poprav­dě, že se mi zdá zaka­le­né a on že je to kvas­ni­co­vé pivo, jak je napsá­no na eti­ke­tě a tedy že má mít tro­chu zaka­le­nou bar­vu. Ale že ho tedy nebu­de počí­tat, když jsem ho nepil. Nemohl počí­tat s tím, že se k nim ješ­tě někdy vrá­tím, aby spo­lé­hal na to, že si udr­ží zákaz­ní­ka. Pros­tě sluš­nej oddíl. Bez hor­ské při­ráž­ky a bez inten­cí okrá­dat hos­ty za kaž­dou cenu. Tak­že tedy, pokud se vydá­te na tůru kolem Mal­ga di Lau­reg­no, urči­tě far­mu navštiv­te a dej­te si tam něco dob­ré­ho. Jsou to pohos­tin­ní a pocti­ví lidé. Po kul­tur­ním šoku jsme se vyda­li na zpá­teč­ní ces­tu a když jsme došli zpět k autu, chtě­lo se nám ješ­tě cho­dit, a tak jsme se vyda­li na opač­nou stra­nu, přes sil­ni­ci. Po pár minu­tách jsme došli k dal­ší cha­tě, Mal­ga Cloz, a kolem ní pokra­čo­va­li po ces­tě dál, aniž jsme pořád­ně vědě­li, kam vede a kam dojde­me. Nako­nec nás ces­ta vyved­la prud­ce vzhů­ru, z 1678 met­rů jsme se vyfuni­li a vypo­ti­li až do 1874 na úseku o málo del­ším než 1 km. Fuj, ješ­tě teď se potím, když si na to vzpo­me­nu. Potom jsme odbo­či­li na uzouč­kou les­ní pěši­nu, kte­rá nás měla odvést zpět k Mal­ga Cloz. Ces­tič­ka lesem byla úžas­ná a byl bych si užil ješ­tě mno­hem více, kdy­bych ješ­tě dob­rých pár desí­tek minut neměl mlhu před oči­ma z nedo­stat­ku kys­lí­ku. Po pěk­né alp­ské lou­ce jsme sestou­pi­li až zpět k cha­tě a potom na par­ko­viš­tě, kde čekal Oli­ver.

Nako­nec jsme tedy více dvoj­ná­so­bek naplá­no­va­né tra­sy, pře­vý­še­ní bylo také dvoj­ná­sob­né a my jsme při­je­li na hotel dvoj­ná­sob­ně una­ve­ní i šťast­ní.

 

Den čtvrtý

Čtvr­tý den naší dovo­le­né měl v záso­bě dvě tůry. Nej­pr­ve jsme vyje­li kou­sek nad hotel a vyda­li se ces­tou kolem poto­ka Meledrio. Na tra­se měly být asi dvě keš­ky, což samo o sobě bylo dob­rým dopo­ru­če­ním. Kolem poto­ka vedou dvě ces­ty, jed­na šoto­li­no­vá, dru­há les­ní. Vyda­li jsme se samo­zřej­mě tou les­ní, kte­rá sice stou­pa­la poměr­ně poma­lu, ale vytr­va­le a čes­kým sil­ni­cím byla počtem děr a výmo­lů zdat­ným kon­ku­ren­tem. Nej­krás­něj­ší na ní ale bylo, že jsme za celou ces­tu nepo­tka­li ani živáč­ka. Když se asi po čtyřech kilo­me­t­rech sešla s tou šoto­li­no­vou, pokra­čo­va­li jsme chvil­ku dále, ale už nás to tolik neba­vi­li jako v lese, navíc tu jez­di­li cyk­lis­té, a tak jsme se roz­hod­li se vrá­tit zpět a popo­jet kou­sek dál. Keš­ky jsme samo­zřej­mě našli, byly to GC2KX4H a GC23B47.

Roz­hod­li jsme se, že se podí­vá­me kou­sek dál smě­rem na Madon­nu Di Cam­pli­g­lio. Tam jsme, už nevím jak, odbo­či­li vpra­vo naho­ru a doje­li až na vel­ké par­ko­viš­tě u lyžař­ských vle­ků v místě,co se jme­no­va­lo Patascoss. A pro­to­že jsme vidě­li, že se k odjez­du chys­tá tako­vý ten turis­tic­ký vlá­ček, tak jsme rych­le zapla­ti­li par­kov­né (snad jedi­né pla­ce­né parkoviště,co jsme za celou dobu potka­li) a pro­to­že v ceně par­kov­né­ho byli vlá­ček, vyda­li jsme se do nezná­ma. Doje­li jsme k cha­tě Mal­ga Ritor­to, kte­rá byla evi­dent­ně oblí­be­ným cílem ital­ských jed­lí­ků. Neo­do­la­li jsme a objed­na­li jsme si jíd­lo. Už si úpl­ně nepa­ma­tu­ji, co jsem si dal já (něco s polentou),ale asi nikdy neza­po­me­ne­me, co si objed­na­la Eva ve sna­ze ušet­řit něja­ké to euro. Někde jsem měl fot­ku toho jídel­ní­ho líst­ku, ale najít ji samo­zřej­mě nemůžu — no pros­tě a jed­no­du­še byl to vel­ký párek s hra­nol­ka­mi.

Po jíd­le jsme se vypra­vi­li na zce­la náhod­ně vybra­nou tůru  — hned za cha­tou šla doce­la pěk­ná stez­ka, pod­le mapy v GPS ani nemě­la být moc dlou­há  a nároč­ná, a tak jsme si řek­li a proč ne, a vyra­zi­li jsme. Ani ne po dvou kilo­me­t­rech ale poho­dl­ná ces­ta skon­či­la a dále to zača­lo stou­pat dost prud­ce, pod noha­ma jsme opět měli uzoun­kou les­ní pěši­nu. Drob­ně mrho­li­lo, až mír­ně prše­lo, fotit se tedy moc neda­lo. Kra­ji­na ale nád­her­ná a opět nikde ani živáč­ka. Postup­ně jsme poma­lin­ku vyfu­ně­li až k jeze­ru naho­ře. Bohu­žel se zača­lo hor­šit poča­sí, a nema­jí­ce zku­še­nos­tí se špat­ným poča­sím v Alpách, odpus­ti­li jsme si podrob­něj­ší pro­hlíd­ku jeze­ra a vyda­li se na zpá­teč­ní ces­tu. Byli jsme mokří,ale spo­ko­je­ní, pěk­ná tůra, žád­ní lidé a ty pano­ra­ma­ta…

 

Den pátý

Dal­ším cílem byl hor­ský prů­smyk Paso Tona­le. Autem to měla být asi hodin­ka ces­ty, co tam bude­me dělat, to jsme nevě­dě­li, pros­tě blind trip. Nebu­du napí­nat. Jak už na naší dovo­le­né sta­lo téměř tra­di­cí, na naplá­no­va­né mís­to jsme nedo­je­li. Prak­tic­ky se opa­ko­val scé­nář tře­tí­ho dne. Jede­me krás­nou ital­skou kra­ji­nou, najed­nou vidí­me lanov­ku, kte­rá je v pro­vo­zu. U lanov­ky par­ko­viš­tě. Na par­ko­viš­ti sto­jí náš Oli­ver. A my jede­me lanov­kou. Kam? Proč? Co nás tam čeká? Neví­me. A je nám to krás­ně jed­nou. Lanov­ka stou­pá mlhou a leh­kým deš­těm. Pohled dolů je tak nád­her­ný, že zapo­mí­nám fotit. Jsme v mezi­sta­ni­ci a z kabin­ko­vé lanov­ky po chvil­ce pře­se­dá­me na dvou­se­dač­ko­vou a dále stou­pá­me. A najed­nou — před námi sníh. Ledo­vec. Až poz­dě­ji se dozví­dá­me, že se jme­nu­je Pre­se­na. Vystu­pu­je­me z lanov­ky a roz­hlí­ží­me se kolem. Jsme ve výš­ce zhru­ba tří tisíc met­rů. Kolem nás jen ská­ly, kame­ny, štěrk a sníh. Fou­ká, poměr­ně sil­ný vítr, tep­lo­ta kolem 15°, maxi­mál­ně 20°. Pros­tě, je mi tu nád­her­ně, mno­hem lépe než v tom hor­ku dole. Jen tak se potu­lu­je­me kolem bou­dy, kte­rá tu sto­jí a nasá­vá­me tu zvlášt­ní atmo­sfé­ru mís­ta, kte­ré je v zimě urči­tě napros­tým rájem, ale upro­střed léta vypa­dá zvlášt­ně opuš­tě­ně a díky dneš­ní­mu poča­sí i poměr­ně dost, chtě­lo by se říci ponu­ře, ale není to ponu­rost. Spíš syro­vost a nehos­tin­nost. Ale nám se tu moc líbí. Udě­lá­me si turis­tic­kou fot­ku před ledov­cem, dnes už dru­há turis­tic­ká… Hor­ská bouda zve k návštěvě, dlou­ho neo­do­lá­vá­me a objed­ná­vá­me — bombardino,káva a dva­krát tep­lý štrů­dl. Skvě­lé. Po občer­stve­ní se vydá­vá­me na poma­lou okruž­ní ces­tu po vrcho­lu. Oblé­zá­me kame­ny a skal­ky, kochá­me se výhle­dy na okol­ní vrchy i do údo­lí. Hus­tá oblač­nost a čer­s­tvý vítr je v téhle výš­ce neu­tu­cha­jí­cím zdro­jem skvě­lé podí­va­né. Potu­lo­va­li jsme se stá­le dále a dále­od lanov­ky, na jed­nom hře­be­nu jsme našli zbyt­ky nej­spí­še vojen­ské­ho opev­ně­ní — pozůstat­ky zdí posklá­da­ných na sucho z míst­ních kame­nů. Najed­nou se zača­lo hor­šit poča­sí, zve­dl se sil­ný vítr a bylo vidět těž­ké mra­ky blí­ží­cí se k nám. Ke sta­ni­ci lanov­ky jsme to měli asi kilo­me­tr. Nej­vět­ším pro­blé­mem bylo najít rych­lou a bez­peč­nou ces­tu z pře­vi­su dolů na ces­tu k lanov­ce. Kam­zí­ci to mají mno­hem leh­čí… Všech­no dob­ře dopadlo, bouř­ka nás nechyt­la, zato my jsme chy­ti­li posled­ní lanov­ku dolů. Cel­kem jsme naho­ře strá­vi­li více než pět hodin, ale pohy­bu tam bylo mini­mál­ně — asi 90 minut. Dá se říci,že to byl spí­še odpo­čin­ko­vý výlet než vyso­ko­hor­ská tůra. Mě se tam ale líbi­lo straš­ně moc.

Den šestý

Nad­še­ni před­cho­zím dnem, roz­hod­li jsme se strá­vit i ten posled­ní “tam naho­ře”. Při posled­ní návštěvě Madon­na Di Capi­g­lio jsme si všimli lanov­ky. Cíl byl tedy jas­ný. Pas­so del Gros­te. Ces­tou do Madon­ny jsme míje­li sku­pin­ku cestářů,kteří opra­vo­va­li asi pěti­ki­lo­me­t­ro­vý úsek sil­ni­ce, kte­rá by u nás byla ukáz­kou per­fekt­ní­ho povrchu a všich­ni řidi­či by si na ní chroch­ta­li bla­hem. Ita­lo­vé ne. Lanov­ka nás poho­dl­ně vyvez­la až na vrchol, ten­to­krát jsem neza­po­mněl fotit, i když přes to ple­xisklo to stej­ně není ono. Byli jsme o dvě stě met­rů níže než pře­de­šlý den a bylo to znát. Dale­ko tep­le­ji, vege­ta­ce také úpl­ně jiná. Dokon­ce jsme zahléd­li i sviš­tě, tedy já ho zahlé­dl a sta­čil jsem ho i vyfo­tit. Chvil­ku jsme se naho­ře roz­hlí­že­li a pře­mýš­le­li, kam se vydat. Na něja­ké vel­ké vyso­hor­ské tůry to není, pro­to­že Eva má závra­tě i na dru­hém scho­dě zabez­pe­če­né­ho scho­diš­tě, nemě­li jsme žád­né vyba­ve­ní, a tak byl náš výběr poměr­ně ome­ze­ný. Poměr­ně hod­ně lidí míři­lo smě­rem od lanov­ky vzhů­ru, pod­le mapy tam vedl trek dolů do Madon­ny, ale my jsme chtě­li zůstat naho­ře. Jako mag­net mě lákal masiv­ní hřbet, kte­rý se tyčil pří­mo před námi.Uke­cal jsem jsou oblí­be­nou man­žel­ku, že bychom to moh­li zku­sit, že půjde­me jen tak dale­ko, jak ona bude chtít. Sto­jí­me dole pod masi­vem, když v tom jde kolem nás rodin­ka se dvě­ma malý­mi dět­mi, táta a sviš­ti oble­če­ni do hor, mamin­ka s pik­ni­ko­vým košem v rukou.

- “Hele, kouk­ni na ty prc­ky, jak tam jdou. Když to zvlád­nou oni, tak my pře­ce taky ne?
— “Jo, klu­ci mají tré­nink. Ale tahle ferra­ta je jed­no­du­chá, sla­bých pět hodin a v úva­zech asi jenom půl hoď­ky,” poví­dá táta od těch klu­ků.

Čes­ky. Jedi­ní Češi, kte­ré jsme za celou dovo­le­nou potka­li. A mamin­ka s pik­ni­ko­vým košem nesná­ší výš­ky, tak­že na ně počká pod hřbe­tem, než se klu­cí vrá­tí. V tuto chví­li všech­na čest Evě, pro­to­že jsme sku­teč­ně vyra­zi­li. Moc dale­ko jsme ale nedo­šli. Ne kvů­li Evě, ta se drže­la sta­teč­ně. Kvů­li mé botě, kte­rá mě zrád­ně opus­ti­la v mís­tě ozna­če­ném šip­kou na fot­ce vle­vo. Mís­to samot­né a celý kopec byly tak prud­ké, že výmě­na obu­vi na mís­tě nepři­chá­ze­la v úva­hu. Muse­li jsme tedy opa­tr­ně sejít do základ­ní­ho tábo­ra a tam pře­zout. Naštěs­tí jsem s sebou měl náhrad­ní boty, sice ne kot­ní­ko­vé, ale ale­spoň něco.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nako­nec jsme se tedy vyda­li na opač­nou stra­nu, pěk­ně jsme se pro­šli, pose­dě­li, potka­li dva bláz­ny na kolech, vidě­li záchra­nář­ský vrtu­l­ník pře­le­tět pár met­rů nad naši­ma hla­va­ma a byli jsme moc rádi, že nele­tí pro nás. Byl to krás­ný posled­ní den naší dovo­le­né a mě se tak moc nechtě­lo domů…

Den sedmý

<

p style=“text-align: justify;”>Po sní­da­ni jsme vyra­zi­li na ces­tu domů. Chtěl jsem se ješ­tě ces­tou zasta­vit v Cor­ti­ně, podí­vat se na lyžař­ské středisko,které znám jen z pře­no­sů svě­to­vé­ho pohá­ru a jed­no­ho fil­mu s Bon­dem, Jame­sem Bon­dem. Sil­ni­ce naho­ru ke Cor­ti­ně je skvě­lá, úzká se spous­tou zatá­ček. Ale hned po pří­jez­du do Cor­ti­ny nám bylo jas­né, že něco špat­ně. Lidi. Spous­ta lidí. Straš­ná spous­ta lidí. Za pět minut jsme potka­li více lidí, než v Dima­ru za celý týden. Navíc prše­lo, bylo sych­ra­vo, v kuf­ru jsme měli nákup ital­ských sýrů, a když hned vyra­zí­me, může­me být po půl­no­ci doma. A byli.