Itálie 2011 — Den třetí

Ten­to člá­nek je “flešbek”, to zna­me­ná, že píšu o udá­los­ti, kte­rá se sta­la “long, long, long, long, long ago in a galla­xy far, far, far, far away”. Popi­so­va­né udá­los­ti pro­to mohou být již znač­ně zide­a­li­zo­va­né. Za pří­pad­né ško­dy se tudíž zří­kám veš­ke­ré odpo­věd­nos­ti.
Říka­li jsme si, že na začá­tek by to chtě­lo něja­kou leh­čí pro­cház­ku, abychom si zvyk­li na pod­ne­bí a tak… Vyra­zi­li jsme tedy na vin­nou stezku, kte­rá ved­la po krát­kém stou­pá­ní už jen po vrs­tev­ni­ci. Zkrát­ka poho­da. Mělo to být asi tři­cet kilo­me­t­rů, ale po krát­kém úseku skvě­lé úzké sil­nič­ky, něko­li­ka “tor­nat” jsme ale najed­nou nara­zi­li na par­ko­viš­tě upro­střed lesů, na němž stá­lo neví­da­ně aut. Ha, tady by moh­lo být něco zají­ma­vé­ho, co nám při prů­zku­mu map uteklo! Jde­me to pro­zkou­mat! A bylo z toho…

Nej­pr­ve jsme se vyda­li na levou stra­nu od sil­ni­ce a po poho­dl­né les­ní ces­tě jsme vystou­pa­li až k osa­mě­lé far­mě, kde jsme měli mož­nost něco málo pojíst a popít. Dal jsem si zel­ný salát s tyrol­ským špe­kem a k tomu pivo. Eva měla ???. Zelí s bal­sa­mi­kem, kmí­nem a ope­če­ným špe­kem bylo skvě­lé, pivo mi ale při­šlo něja­ké zaka­le­né, a tak jsem ho radě­ji nepil a jako správ­ný čechá­ček v zahra­ni­čí si na nic hla­si­tě nestě­žo­val. Když došlo na pla­ce­ní, maji­tel se diví, že mi pivo nechut­na­lo, že jsem ho nepil. Říkám tedy poprav­dě, že se mi zdá zaka­le­né a on že je to kvas­ni­cové pivo, jak je napsá­no na eti­ke­tě a tedy že má mít tro­chu zaka­le­nou bar­vu. Ale že ho tedy nebu­de počí­tat, když jsem ho nepil. Nemohl počí­tat s tím, že se k nim ješ­tě někdy vrá­tím, aby spo­lé­hal na to, že si udr­ží zákaz­ní­ka. Pros­tě sluš­nej oddíl. Bez hor­ské při­ráž­ky a bez inten­cí okrá­dat hos­ty za kaž­dou cenu. Tak­že tedy, pokud se vydá­te na tůru kolem Mal­ga di Lau­reg­no, urči­tě far­mu navštiv­te a dej­te si tam něco dob­ré­ho. Jsou to pohos­tin­ní a pocti­ví lidé. Po kul­tur­ním šoku jsme se vyda­li na zpá­teč­ní ces­tu a když jsme došli zpět k autu, chtě­lo se nám ješ­tě cho­dit, a tak jsme se vyda­li na opač­nou stra­nu, přes sil­ni­ci. Po pár minu­tách jsme došli k dal­ší cha­tě, Mal­ga Cloz, a kolem ní pokra­čo­va­li po ces­tě dál, aniž jsme pořád­ně vědě­li, kam vede a kam dojde­me. Nako­nec nás ces­ta vyved­la prud­ce vzhů­ru, z 1678 met­rů jsme se vyfuni­li a vypo­ti­li až do 1874 na úseku o málo del­ším než 1 km. Fuj, ješ­tě teď se potím, když si na to vzpo­me­nu. Potom jsme odbo­či­li na uzouč­kou les­ní pěši­nu, kte­rá nás měla odvést zpět k Mal­ga Cloz. Ces­tič­ka lesem byla úžas­ná a byl bych si užil ješ­tě mno­hem více, kdy­bych ješ­tě dob­rých pár desí­tek minut neměl mlhu před oči­ma z nedo­stat­ku kys­lí­ku. Po pěk­né alp­ské lou­ce jsme sestou­pi­li až zpět k cha­tě a potom na par­ko­viš­tě, kde čekal Oli­ver.

Nako­nec jsme tedy více dvoj­ná­so­bek naplá­no­va­né tra­sy, pře­vý­še­ní bylo také dvoj­ná­sob­né a my jsme při­je­li na hotel dvoj­ná­sob­ně una­ve­ní i šťast­ní.

Záznam trac­ku s nad­moř­skou výš­kou. Mož­no se i pro­le­tět v Goo­gle Earth, zkon­ver­to­vat či nahrát do GPS.