Den šestý a sedmý

Ten­to člá­nek je “flešbek”, to zna­me­ná, že píšu o udá­los­ti, kte­rá se sta­la “long, long, long, long, long ago in a galla­xy far, far, far, far away”. Popi­so­va­né udá­los­ti pro­to mohou být již znač­ně zide­a­li­zo­va­né. Za pří­pad­né ško­dy se tudíž zří­kám veš­ke­ré odpo­věd­nos­ti.
Nad­še­ni před­cho­zím dnem, roz­hod­li jsme se strá­vit i ten posled­ní “tam naho­ře”. Při posled­ní návštěvě Madon­na Di Capi­g­lio jsme si všimli lanov­ky. Cíl byl tedy jas­ný. Pas­so del Gros­te. Ces­tou do Madon­ny jsme míje­li sku­pin­ku cestářů,kteří opra­vo­va­li asi pěti­ki­lo­me­t­ro­vý úsek sil­ni­ce, kte­rá by u nás byla ukáz­kou per­fekt­ní­ho povrchu a všich­ni řidi­či by si na ní chroch­ta­li bla­hem. Ita­lo­vé ale ne. Lanov­ka nás poho­dl­ně vyvez­la až na vrchol, ten­to­krát jsem neza­po­mněl fotit, i když přes to ple­xisklo to stej­ně není ono. Byli jsme o dvě stě met­rů níže než pře­de­šlý den a bylo to znát. Dale­ko tep­le­ji, vege­ta­ce také úpl­ně jiná. Dokon­ce jsme zahléd­li i sviš­tě, tedy já ho zahlé­dl a sta­čil jsem ho i vyfo­tit. Chvil­ku jsme se naho­ře roz­hlí­že­li a pře­mýš­le­li, kam se vydat. Na něja­ké vel­ké vyso­ko­hor­ské tůry to není, pro­to­že Eva má závra­tě i na dru­hém scho­dě zabez­pe­če­né­ho scho­diš­tě, nemě­li jsme žád­né vyba­ve­ní, a tak byl náš výběr poměr­ně ome­ze­ný. Poměr­ně hod­ně lidí míři­lo smě­rem od lanov­ky vzhů­ru, pod­le mapy tam vedl trek dolů do Madon­ny, ale my jsme chtě­li zůstat naho­ře. Jako mag­net mě lákal masiv­ní hřbet, kte­rý se tyčil pří­mo před námi. Uke­cal jsem jsou oblí­be­nou man­žel­ku, že bychom to moh­li zku­sit, že půjde­me jen tak dale­ko, jak ona bude chtít. Sto­jí­me dole pod masi­vem, když v tom jde kolem nás rodin­ka se dvě­ma malý­mi dět­mi, klu­ci to byli, táta a sviš­ti oble­če­ni do hor, tre­ko­vé hole, bato­hy, vza­du na nich při­pev­ně­né hel­my. Mamin­ka oble­če­ná jak na výlet k ryb­ní­ku, zato s pik­ni­ko­vým košem v rukou.

- “Hele, kouk­ni na ty prc­ky, jak tam jdou. Když to zvlád­nou oni, tak my pře­ce taky ne?
— “Jo, klu­ci mají tré­nink. Ale tahle ferra­ta je jed­no­du­chá, sla­bých pět hodin a v úva­zech asi jenom půl hoď­ky,” poví­dá táta od těch klu­ků. Čes­ky. Jedi­ní Češi, kte­ré jsme za celou dovo­le­nou potka­li. A mamin­ka s pik­ni­ko­vým košem nesná­ší výš­ky, tak­že na ně počká pod hřbe­tem, než se klu­cí vrá­tí.

Sem ti to říkala, ať tam nelezem
Sem ti to říka­la, ať tam nele­zem

V místě označemém šipkou mě opustila botaV tuto chví­li všech­na čest Evě, pro­to­že navzdo­ry tomu, co prá­vě vidě­la a sly­še­la jsme sku­teč­ně vyra­zi­li na úzkou stezku. Stou­pa­li jsme ani ne půl hodin­ky. Moc dale­ko jsme ale nedo­šli. Ne kvů­li Evě, ta se drže­la sta­teč­ně. Kvů­li mé botě, kte­rá mě zrád­ně opus­ti­la v mís­tě ozna­če­ném šip­kou na fot­ce vle­vo. Mís­to samot­né a celý kopec byly tak prud­ké, že výmě­na obu­vi na mís­tě nepři­chá­ze­la v úva­hu. Muse­li jsme tedy opa­tr­ně sejít do základ­ní­ho tábo­ra a tam pře­zout. Naštěs­tí jsem s sebou měl náhrad­ní boty, sice ne kot­ní­ko­vé, ale ale­spoň něco. Ten Evin výraz “Sem ti to říka­la, ať tam nele­zem!” tak ten je jen a pou­ze pózou pro tuto fot­ku. Je to skvě­lá hereč­ka ;-). Nako­nec jsme se tedy vyda­li na opač­nou stra­nu, pěk­ně jsme se pro­šli, pose­dě­li, potka­li dva bláz­ny na kolech, vidě­li záchra­nář­ský vrtu­l­ník pře­le­tět pár met­rů nad naši­ma hla­va­ma a byli jsme moc rádi, že nele­tí pro nás. Byl to krás­ný posled­ní den naší dovo­le­né a mě se tak moc nechtě­lo domů…

Fot­ky

Next­GEN galle­ry is not installed/inactive!

[hea­ding style=“2”]Den sedmý[/heading]

Po sní­da­ni jsme vyra­zi­li na ces­tu domů. Chtěl jsem se ješ­tě ces­tou zasta­vit v Cor­ti­ně, podí­vat se na lyžař­ské středisko,které znám jen z pře­no­sů svě­to­vé­ho pohá­ru a jed­no­ho fil­mu s Bon­dem, Jame­sem Bon­dem. Sil­ni­ce naho­ru ke Cor­ti­ně je skvě­lá, úzká se spous­tou zatá­ček. Ale hned po pří­jez­du do Cor­ti­ny nám bylo jas­né, že něco špat­ně. Lidi. Spous­ta lidí. Straš­ná spous­ta lidí. Za pět minut jsme potka­li více lidí, než v Dima­ru za celý týden. Navíc prše­lo, bylo sych­ra­vo, v kuf­ru jsme měli nákup ital­ských sýrů, a když hned vyra­zí­me, může­me být po půl­no­ci doma. A byli.