Itálie 2011 — Den pátý

Dal­ším cílem byl hor­ský prů­smyk Paso Tona­le. Autem to měla být asi hodin­ka ces­ty, co tam bude­me dělat, to jsme nevě­dě­li, pros­tě blind trip. Nebu­du napí­nat. Jak už na naší dovo­le­né sta­lo téměř tra­di­cí, na naplá­no­va­né mís­to jsme nedo­je­li. Prak­tic­ky se opa­ko­val scé­nář tře­tí­ho dne. Jede­me krás­nou ital­skou kra­ji­nou, najed­nou vidí­me lanov­ku, kte­rá je v pro­vo­zu. U lanov­ky par­ko­viš­tě. Na par­ko­viš­ti sto­jí náš Oli­ver. A my jede­me lanov­kou. Kam? Proč? Co nás tam čeká? Neví­me. A je nám to krás­ně jedno.

Lanov­ka stou­pá mlhou a leh­kým deš­těm. Pohled dolů je tak nád­her­ný, že zapo­mí­nám fotit. Jsme v mezi­sta­ni­ci a z kabin­ko­vé lanov­ky po chvil­ce pře­se­dá­me na dvou­se­dač­ko­vou a dále stou­pá­me. A najed­nou — před námi sníh. Ledo­vec. Až poz­dě­ji se dozví­dá­me, že se jme­nu­je Pre­se­na. Vystu­pu­je­me z lanov­ky a roz­hlí­ží­me se kolem. Jsme ve výš­ce zhru­ba dvou tisíc sed­mi­set met­rů. Kolem nás jen ská­ly, kame­ny, štěrk a sníh. Fou­ká, poměr­ně sil­ný vítr, tep­lo­ta kolem 15°, maxi­mál­ně 20°. Pros­tě, je mi tu nád­her­ně, mno­hem lépe než v tom hor­ku dole. Jen tak se potu­lu­je­me kolem bou­dy, kte­rá tu sto­jí a nasá­vá­me tu zvlášt­ní atmo­sfé­ru mís­ta, kte­ré je v zimě urči­tě napros­tým rájem, ale upro­střed léta vypa­dá zvlášt­ně opuš­tě­ně a díky dneš­ní­mu poča­sí i poměr­ně dost, chtě­lo by se říci ponu­ře, ale není to ponu­rost. Spíš syro­vost a nehos­tin­nost. Ale nám se tu moc líbí. Udě­lá­me si turis­tic­kou fot­ku před ledov­cem, dnes už dru­há turis­tic­ká… Hor­ská bouda zve k návštěvě, dlou­ho neo­do­lá­vá­me a objed­ná­vá­me — bombardino,káva a dva­krát tep­lý štrů­dl. Skvě­lé. Po občer­stve­ní se vydá­vá­me na poma­lou okruž­ní ces­tu po vrcho­lu. Oblé­zá­me kame­ny a skal­ky, kochá­me se výhle­dy na okol­ní vrchy i do údo­lí. Hus­tá oblač­nost a čer­s­tvý vítr je v téhle výš­ce neu­tu­cha­jí­cím zdro­jem skvě­lé podí­va­né. Potu­lo­va­li jsme se stá­le dále a dále od lanov­ky, na jed­nom hře­be­nu jsme našli zbyt­ky nej­spí­še vojen­ské­ho opev­ně­ní — pozůstat­ky zdí posklá­da­ných na sucho z míst­ních kame­nů. Najed­nou se zača­lo hor­šit poča­sí, zve­dl se sil­ný vítr a bylo vidět těž­ké mra­ky blí­ží­cí se k nám. Ke sta­ni­ci lanov­ky jsme to měli asi kilo­me­tr. Nej­vět­ším pro­blé­mem bylo najít rych­lou a bez­peč­nou ces­tu z pře­vi­su dolů na ces­tu k lanov­ce. Kam­zí­ci to mají mno­hem leh­čí… Všech­no dob­ře dopadlo, bouř­ka nás nechyt­la, zato my jsme chy­ti­li posled­ní lanov­ku dolů. Cel­kem jsme naho­ře strá­vi­li více než pět hodin, ale pohy­bu tam bylo mini­mál­ně — asi 90 minut. Dá se říci,že to byl spí­še odpo­čin­ko­vý výlet než vyso­ko­hor­ská tůra. Mě se tam ale líbi­lo straš­ně moc.

Fot­ky z cesty:

Pro­fil trasy: