Itálie 2011 — Den první a druhý

Ten­to člá­nek je “flešbek”, to zna­me­ná, že píšu o udá­los­ti, kte­rá se sta­la “long, long, long, long, long ago in a galla­xy far, far, far, far away”. Popi­so­va­né udá­los­ti pro­to mohou být již znač­ně zide­a­li­zo­va­né. Za pří­pad­né ško­dy se tudíž zří­kám veš­ke­ré odpo­věd­nos­ti.
Popr­vé od naro­ze­ní Kač­ky nám po dva­nác­ti letech spadla do klí­na pří­le­ži­tost, abychom jeli na dovo­le­nou jen sami ve dvou. Matý­sek jel popr­vé v živo­tě na tábor a jeho ter­mín se zázrač­ně, i když jen čás­teč­ně pře­krý­val s ter­mí­nem, kdy Kač­ka měla puťák se sbo­rem. Zača­li jsme tedy plá­no­vat, co s neče­ka­nou nadíl­kou pod­nik­ne­me. Nej­pr­ve nás napadlo zale­tět si na ty tři dny do Istanbu­lu, pár měsí­ců zpát­ky jsem tam byl slu­žeb­ně a jsem si jis­tý, že by se tam Evě líbi­lo. Potom nás ale napadlo, že bychom moh­li Kač­ku nechat na nece­lé tři dny na pospas babič­ce a vyra­zit někam na celý týden, tedy na pět dní. Vol­ba padla na Itá­lii, Dolo­mi­ty. Alpy jsme si slí­bi­li na minu­lé dovo­le­né na Slo­ven­sku, když jsme byli na výle­tě ve Vyso­kých Tatrách. Eva našla uby­to­vá­ní v hotýl­ku v měs­teč­ku Dima­ro ve Val di Sole. V nedě­li 10. 7. 2011 jsme Matýska odvez­li na tábor, uby­to­va­li ho, roz­lou­či­li se (ten malý dare­ba ani slzič­ku neu­ro­nil, zají­ma­li ho jenom noví kámo­ši) a vyra­zi­li vstříc dob­ro­druž­ství.


View Plán ces­ty a vytou­že­né cíle in a lar­ger map

[hea­ding style=“2”]Den první[/heading] Z Vim­per­ka do přes Němec­ko, kolem Mni­cho­va. Ces­ta šla skvě­le, před Mni­cho­vem na dál­ni­ci nás chyt­la pořád­ná bouř­ka. Drob­né lapá­lie nasta­ly s navi­ga­cí, kdy jsme pod­le původ­ních plá­nů měli Mni­chov objet, ale Sygic byl toho názo­ru, že bychom si měli pro­hléd­nout Mni­chov a auto­mo­bil­ku BMW, tak nás tro­chu pro­tá­hl měs­tem. Pár kilo­me­t­rů za Mni­cho­vem na nás čeka­la prv­ní, ale také posled­ní kolo­na naší ces­ty. Něja­kou dobu jsme se táh­li asi tři­cít­kou, když tu náh­le Eva zpo­zo­ro­va­la odpo­čí­va­dlo. Bleskurych­le jsme se roz­hod­li, že tam zku­sí­me pře­čkat kolo­nu. Jenomže kolo­na byla vytr­va­lá, my una­ve­ní, a tak jsme se roz­hod­li, že zde pře­čká­me noc. Původ­ně jsme měli v plá­nu pře­no­co­vat na odpo­čí­va­dle asi o 60 km dále, ale což… [hea­ding style=“2”]Den druhý[/heading]

No, kolem dru­hé hodi­ny noč­ní jsme byli oba vzhů­ru a už jsme nemoh­li spát. Vyra­zi­li jsme tedy na ces­tu, že doje­de­me ale­spoň na původ­ně plá­no­va­né mís­to nocle­hu, asi půl­ho­din­ku před Bren­ner­ským prů­smy­kem.

Před odboč­kou na odpo­čí­va­dlo ale zača­lo ome­ze­ní na dál­ni­ci, tre­fit se do toho správ­né­ho odbo­čo­va­cí­ho pru­hu bylo tedy v půl čtvr­té ráno doce­la nároč­né. Ale poved­lo se a my uleh­li k dru­hé­mu spán­ku. V 5:50 jsme už zase na nohou, kafe je nut­nos­tí. Z fotek je jas­ně vidět, že brz­ké ran­ní vstá­vá­ní má lépe zmák­nu­té Eva, kte­ré nejen že dale­ko lépe vypadá,ale navíc zvlád­la při­pra­vit i toho lom­co­vá­ka, kte­ré­ho držím v ruce. Ono, mezi námi, beze mě by na nepla­ce­nou sil­ni­ci Bren­ne­rem netre­fi­la :-).

No, tu sil­ni­ci jsem já samo­zřej­mě taky nena­šel. Šťast­ná náho­da nás ale vyved­la na uzoun­kou hor­skou sil­ni­ci, jejíž pro­je­tí bylo jed­ním z nej­sil­něj­ších zážit­ků naší ces­ty. Celý Bren­ner­ský prů­smyk jsme měli pod noha­ma, nad ním se pře­va­lo­va­la hus­tá mlha a nad ní záři­lo ital­ské slun­ce.

Pohled na Brennerský průsmyk

Za celou ces­tu jsme minu­li jen pár samot roz­trou­še­ných na strá­ních nad námi a pro­je­li jed­nou malin­kou ves­nič­kou. Potka­li jsme dvě auta a jeden trak­tor — to byl na úzké ces­tě sil­ný záži­tek, zvlášť pro mou spo­lu­ces­tu­jí­cí :-). Když jsme se nako­nec vrá­ti­li do civi­li­za­ce, byli jsme smut­ní, že už ta pohád­ka skon­či­la, ale také šťastní,protože jsme našli ben­zín­ku, což už Oli­ver oprav­du potře­bo­val.

Příjezd do Brenneru

Pře­kro­če­ní rakous­ko-ital­ské hra­ni­ce jsme osla­vi­li v ital­ském Bren­ne­ru. Prv­ní lidé, kte­ré jsme potka­li mlu­vi­li, jak jinak, čes­ky. Tedy, hovo­ri­li poslo­ven­sky, ale to je jed­no. Zo Slo­ven­ska pri­ces­to­va­li vla­kom, ces­ta jim trva­la celů več­nost, ale oni sů zvyk­nu­tý, veď robia na drá­he. A prá­ve pre­to majů jíz­den­ky zadar­mi­ko, tak­že čo už.… Hej, tak­to už pre­ces­to­va­li pôl Euró­py…  Keď zme sa roz­lů­či­li, teda, když jsme se roz­lou­či­li zašli jsme do nej­bliž­ší kavár­ny, kte­rá mimo­cho­dem prá­vě ote­vře­la, na prv­ní ital­ské espres­so. Bylo skvě­lé, s tep­lým štrůdlem a šle­hač­kou. Pěk­ně nám ta dovo­le­ná zača­la, jen co je prav­da…

Brixen
Ulič­ka v Bri­xe­nu

Kou­sek před Bri­xe­nem smě­rem na Bol­za­no je pev­nost z prv­ní svě­to­vé vál­ky, leží u jeze­ra Lago For­tez­za. Bylo dřív vej­ce nebo sle­pi­ce? Pev­nost byla bohu­žel zavře­ná, tak­že pro­hlíd­ku jsme si muse­li odpus­tit. Fot­ky mám jen tři a všech­ny hnus­né, tak­že příš­tě. Dal­ší zastáv­kou byl Bri­xen, nebo­li Bressa­no­ne. Pro­šli jsme se po měs­tě, dali si zmrz­li­nu a piz­zu. Obé pra­vé ital­ské, samo­zřej­mě :-). Cel­ko­vě vza­to, malé, pří­jem­né měs­teč­ko, kte­ré sta­čí vidět jed­nou. Dům, v němž zde ve vyhnan­ství pobý­val Karel Havlí­ček Borov­ský jsme nehle­da­li, to jen kdy­by se někdo divil, že tu není jeho fot­ka.

Neznámý hrad

Di Fon­do

Z Bri­xe­nu vyrá­ží­me směr Bol­za­no, kde jsem stra­te­gic­ký úkol, a sice najít nájezd na nepla­ce­nou sil­ni­ci smě­rem na San Miche­le a dále se tak vyhý­bat pla­ce­né dál­ni­ci, což se mi dopo­sud daři­lo. Co vám budu dál poví­dat. Netre­fil jsem a za pár minut jsme si to sviš­tě­li smě­rem na Mez­za­no po autostra­dě. V Mez­za­nu jsme z dál­ni­ce sje­li a vyda­li se po sil­ni­ci SS238, což nako­nec bylo cel­kem dob­ře, pro­to­že to byla krás­ná hor­ská sil­ni­ce, kte­rou jsem si jako řidič veli­ce užil. Na chvil­ku jsme ješ­tě zasta­vi­li v měs­teč­ku Di Fon­do, uča­ro­val nám dům, kolem kte­ré­ho jsme pro­jíž­dě­li. Na fot­ce vpra­vo. Do Dima­ra jsme nako­nec tre­fi­li, dora­zi­li jsme v pod­ve­čer, uta­ha­ní ale šťast­ní.