Dva týdny s MIL-Gy

Bylo neby­lo, za deva­te­ro hora­mi a deva­te­ro řeka­mi leže­lo krá­lov­ství jmé­nem Chro­no­bun­dia. Jeden z jeho oby­va­tel, děsi­vý a straš­li­vý obr Xeno­mor­phus si poří­dil stroj na měře­ní času, aby mu bylo v jeho uhel­né slu­ji vese­le­ji. Jak už ale bylo v tom krá­lov­ství smut­ným zvy­kem, po něja­ké době ho stroj času omr­zel. Obr ho chtěl roz­bít a zni­čit, ale přes mno­hé poku­sy se mu to nepo­da­ři­lo. Roz­pá­le­ný vzte­kem tedy vlo­žil stroj do necek a poslal ho po vodě, aby se ho zba­vil. Po dlou­hé plav­bě a nespo­čet­ných zastáv­kách na řece, doplul stroj až ke mě. 

Po vyta­že­ní z necek mě čeka­lo pře­kva­pe­ní prv­ní. Veli­kost. Hodin­ky jsou o dost vět­ší, než jsem pod­vě­do­mě oče­ká­val. A také pod­stat­ně těž­ší. Vel­mi zará­že­jí­cí je hlav­ně výš­ka hodi­nek, na to, že jsou to kvar­tz­ky. Vzá­pě­tí násle­do­va­lo pře­kva­pe­ní dru­hé: na prv­ní pohled se líbí mé sko­ro­se­dm­nác­ti­le­té dce­ři, kte­rá si veli­ce uží­vá své jedi­né hodin­ky Daniel Wel­ling­ton Oxford. Napro­ti tomu dese­ti­le­tý synek, kte­rý už je naka­žen chro­no­bun­du­sem a pra­vi­del­ně stří­dá své dvo­je hodin­ky, tyto s mlče­ním minul. Prak­tic­ky ihned po vyba­le­ní z kra­bič­ky jsem vymě­nil pásek. Ten nasa­ze­ný hodin­kám slu­ší, ale na prv­ní dotek mi jas­ně dal naje­vo, že nebu­de­me kama­rá­di. Je tako­vý, jak to jen říci, na prv­ní pohled sliz­ký, i když samo­zřej­mě niko­liv doslo­va… Nasa­dil jsem tedy jeden z mých oblí­be­ných, čer­ný sili­ko­no­vý s pře­klá­pě­cí spo­nou. Fajn, hodin­kám doce­la slu­ší. Vzhle­dem k tomu, co mají u své­ho maji­te­le za sebou, budou mít MIL-Gy v mé spo­leč­nos­ti rela­xač­ní dovo­le­nou.

Násle­du­jí­cí den šly se mnou do prá­ce, kde je čekal vel­mi tvr­dý kancl­di­ving. MIL-G zrov­na spo­le­čen­ský typ, ale ke koši­li a rif­lím to cel­kem v poho­dě pasu­je. V prá­ci si jich nikdo z mudlo­ko­le­gyň a mudlo­ko­le­gů nevši­ml. Ono taky s tím, co nosí na zápěs­tí se není čemu divit. 

Hodin­ky jsem ale už potom nosil jen a pou­ze jako vol­no­ča­so­vé, byly se mnou na kole, uklí­ze­ly se mnou kovár­nu a díl­nu před star­tem nové sezó­ny, páči­ly se mnou dve­ře, poté, co v zám­ku pras­kl jazý­ček, pomá­ha­ly mi při insta­la­te­ři­ně. Vyčis­ti­ly se mnou sekač­ku a ver­ti­ku­lá­tor před sezó­nou, ostři­ha­ly se mnou všech­ny jab­lo­ně na zahra­dě. Také se mnou absol­vo­va­ly tři dny slu­žeb­ní­ho výcvi­ku psa, včet­ně obran, a to jak v pozi­ci pso­vo­da, tak i figu­ran­ta s ruká­vem samo­zřej­mě na levé ruce. U čty­ři­ce­ti­ki­lo­vé­ho obra­nář­ské­ho psa už člo­věk stisk přes rukáv lec­kdy cítí, ale pro­to­že dýn­ko hodi­nek je hlad­ké, žád­ný obtisk jem neměl :-). Nako­nec jeden den strá­vi­ly v naší kovár­ně a zako­va­ly si při výro­bě nových dílů pro poško­ze­ný plot. Jsem  pra­vák, levá ruka jen kleš­tě­mi při­dr­žu­je mate­ri­ál na kovad­li­ně, tak­že otře­sy asi neby­ly nijak sil­né. Stří­dá­ní hor­ka z blíz­ké­ho roz­žha­ve­né­ho kovu a výhně s kou­pe­le­mi v ledo­vé vodě při zchla­zo­vá­ní jim také neva­di­lo. Všech­na čest, své too­ly auto­ma­ty si do kovár­ny nebe­ru a zkou­šet to nebu­du.

Při všech těch­to čin­nos­tech se cho­va­ly napros­to vzor­ně, spo­leh­li­vě uka­zo­va­ly čas, drže­ly na zápěs­tí jako při­ko­va­né, neklouza­ly ani nepa­da­ly. Nako­nec ješ­tě kaž­dou noc per­fekt­ně poslou­ži­ly na noč­ním stol­ku, díky tri­tiu se dá čas poho­dl­ně ode­číst celou noc. Můj cel­ko­vý dojem je veli­ce klad­ný. Hodin­ky půso­bí vel­mi masiv­ním dojmem, což já mám rád. Ved­le mých Revue Tho­m­men Diver Pro­fes­si­o­nal a Steinhart Avi­ati­on vůbec nevy­pa­da­ly nijak pře­rost­le :-). Cifer­ník je vět­ši­nu času per­fekt­ně čitel­ný, výjim­kou bylo pár oka­mži­ků kdy se sklíč­ko dosta­lo do tako­vé­ho úhlu se svět­lem, že se čas nedal ode­číst. Nevím, jest­li mají anti­re­flex, ale při foce­ní to vět­ši­nou vypa­da­lo, že ne.

Jedi­ná má výt­ka tak smě­řu­je pou­ze na lune­tu, kte­rá, byť je dle spe­ci­fi­ka­cí hli­ní­ko­vá, půso­bí vel­mi plas­to­vým dojmem a její otá­če­ní mi jako milov­ní­ko­vi potá­pek neči­ni­lo vůbec žád­né potě­še­ní.

Doká­žu si před­sta­vit, že bych tenhle časostroj měl ve své hodin­kov­ni­ci na stá­lo, per­fekt­ní pra­cov­ní hodin­ky, kte­ré můžu pou­ží­vat bez obav při všech mým běž­ných i méně častých čin­nos­tech, aniž bych se o ně musel bát. Na dru­hou stra­nu musím říci, že těch více než 10000 korun čes­kých, kte­ré za nové pro­dej­ci žáda­jí, bych nedal; nej­sa jejich cílov­kou, nedo­ká­zal bych jejich před­nos­tí plně vyu­žít. Ovšem mít mož­nost kou­pit je z dru­hé ruky o ale­spoň ¹⁄₃ (spíš více) lev­ně­ji, už bych asi váhal.

Nako­nec bych rád podě­ko­val maji­te­li těch­to hodi­nek za jeho důvě­ru a odva­hu. Vím, co ho ved­lo k vyslá­ní hodi­nek do svě­ta, ale stej­ně, před­sta­va, že bych někte­ré ze svých takhle dob­ro­vol­ně opus­til, mi při­ná­ší noč­ní můry.

Pro nezna­lé, o čem to vlast­ně bylo?

Inu, milé děti, to bylo poví­dá­ní o hodin­kách pro vel­ké klu­ky, co si rádi hra­jí na vojá­ky. Ty hodin­ky se jme­nu­jí Tra­ser P 6600 Type 6 MIL-G Sap­phire Tri­ti­um, já jim říkám Mil­gy. V roce 2010 pro­šly cer­ti­fi­ka­cí vojen­ské nor­my MIL-PRF-46374G, typ 3, Class 1. Co to zna­me­ná, to přes­ně nevím, ale zaru­ču­je to prý jejich vyso­kou spo­leh­li­vost. Hodin­ky jsou vyso­ce nára­zuvzdor­né (nikde jsem s nimi nepraš­til, ani je nepouš­těl z mos­tu na beton), vodo­těs­né do 200 m (vzhle­dem k době tes­to­vá­ní tak maxi­mál­ně spr­cha, do prač­ky mě nena­padlo je dát), s dlou­hou živost­nos­tí bate­rie, prý až 7 let (já je měl asi dva týd­ny), anti­mag­ne­tic­ké (ale pozor­nost při­ta­hu­jí, to ano), odol­né pro­ti extrém­ním tep­lo­tám (mám vět­ši­nou 36,2) a nad­moř­ské výš­ce (kolik met­rů nad mořem, že mají Buděj­ce?). Hodin­ky byly tes­to­vá­ny při střel­bě z auto­ma­tic­kých zbra­ní (já s nimi stří­lel ze vzdu­chov­ky a pře­ži­ly to taky). Na cifer­ní­ku hodin­ky nene­sou znač­ku Tra­ser (asi jako Ško­da Fabia 1,1 HTP je také ozna­čo­vá­na jako ško­dov­ka) a jsou ofi­ci­ál­ně k dis­po­zi­ci v armád­ních jed­not­kách mno­ha zemí (ty blá­ho).