Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami leželo království jménem Chronobundia. Jeden z jeho obyvatel, děsivý a strašlivý obr Xenomorphus si pořídil stroj na měření času, aby mu bylo v jeho uhelné sluji veseleji. Jak už ale bylo v tom království smutným zvykem, po nějaké době ho stroj času omrzel. Obr ho chtěl rozbít a zničit, ale přes mnohé pokusy se mu to nepodařilo. Rozpálený vztekem tedy vložil stroj do necek a poslal ho po vodě, aby se ho zbavil. Po dlouhé plavbě a nespočetných zastávkách na řece, doplul stroj až ke mě.
Po vytažení z necek mě čekalo překvapení první. Velikost. Hodinky jsou o dost větší, než jsem podvědomě očekával. A také podstatně těžší. Velmi zarážející je hlavně výška hodinek, na to, že jsou to kvartzky. Vzápětí následovalo překvapení druhé: na první pohled se líbí mé skorosedmnáctileté dceři, která si velice užívá své jediné hodinky Daniel Wellington Oxford. Naproti tomu desetiletý synek, který už je nakažen chronobundusem a pravidelně střídá své dvoje hodinky, tyto s mlčením minul. Prakticky ihned po vybalení z krabičky jsem vyměnil pásek. Ten nasazený hodinkám sluší, ale na první dotek mi jasně dal najevo, že nebudeme kamarádi. Je takový, jak to jen říci, na první pohled slizký, i když samozřejmě nikoliv doslova… Nasadil jsem tedy jeden z mých oblíbených, černý silikonový s překlápěcí sponou. Fajn, hodinkám docela sluší. Vzhledem k tomu, co mají u svého majitele za sebou, budou mít MIL-Gy v mé společnosti relaxační dovolenou.
Následující den šly se mnou do práce, kde je čekal velmi tvrdý kancldiving. MIL‑G zrovna společenský typ, ale ke košili a riflím to celkem v pohodě pasuje. V práci si jich nikdo z mudlokolegyň a mudlokolegů nevšiml. Ono taky s tím, co nosí na zápěstí se není čemu divit.
Hodinky jsem ale už potom nosil jen a pouze jako volnočasové, byly se mnou na kole, uklízely se mnou kovárnu a dílnu před startem nové sezóny, páčily se mnou dveře, poté, co v zámku praskl jazýček, pomáhaly mi při instalateřině. Vyčistily se mnou sekačku a vertikulátor před sezónou, ostřihaly se mnou všechny jabloně na zahradě. Také se mnou absolvovaly tři dny služebního výcviku psa, včetně obran, a to jak v pozici psovoda, tak i figuranta s rukávem samozřejmě na levé ruce. U čtyřicetikilového obranářského psa už člověk stisk přes rukáv leckdy cítí, ale protože dýnko hodinek je hladké, žádný obtisk jem neměl :-). Nakonec jeden den strávily v naší kovárně a zakovaly si při výrobě nových dílů pro poškozený plot. Jsem pravák, levá ruka jen kleštěmi přidržuje materiál na kovadlině, takže otřesy asi nebyly nijak silné. Střídání horka z blízkého rozžhaveného kovu a výhně s koupelemi v ledové vodě při zchlazování jim také nevadilo. Všechna čest, své tooly automaty si do kovárny neberu a zkoušet to nebudu.
Při všech těchto činnostech se chovaly naprosto vzorně, spolehlivě ukazovaly čas, držely na zápěstí jako přikované, neklouzaly ani nepadaly. Nakonec ještě každou noc perfektně posloužily na nočním stolku, díky tritiu se dá čas pohodlně odečíst celou noc. Můj celkový dojem je velice kladný. Hodinky působí velmi masivním dojmem, což já mám rád. Vedle mých Revue Thommen Diver Professional a Steinhart Aviation vůbec nevypadaly nijak přerostle :-). Ciferník je většinu času perfektně čitelný, výjimkou bylo pár okamžiků kdy se sklíčko dostalo do takového úhlu se světlem, že se čas nedal odečíst. Nevím, jestli mají antireflex, ale při focení to většinou vypadalo, že ne.
Jediná má výtka tak směřuje pouze na lunetu, která, byť je dle specifikací hliníková, působí velmi plastovým dojmem a její otáčení mi jako milovníkovi potápek nečinilo vůbec žádné potěšení.
Dokážu si představit, že bych tenhle časostroj měl ve své hodinkovnici na stálo, perfektní pracovní hodinky, které můžu používat bez obav při všech mým běžných i méně častých činnostech, aniž bych se o ně musel bát. Na druhou stranu musím říci, že těch více než 10000 korun českých, které za nové prodejci žádají, bych nedal; nejsa jejich cílovkou, nedokázal bych jejich předností plně využít. Ovšem mít možnost koupit je z druhé ruky o alespoň 1⁄3 (spíš více) levněji, už bych asi váhal.
Nakonec bych rád poděkoval majiteli těchto hodinek za jeho důvěru a odvahu. Vím, co ho vedlo k vyslání hodinek do světa, ale stejně, představa, že bych některé ze svých takhle dobrovolně opustil, mi přináší noční můry.
Pro neznalé, o čem to vlastně bylo?
Inu, milé děti, to bylo povídání o hodinkách pro velké kluky, co si rádi hrají na vojáky. Ty hodinky se jmenují Traser P 6600 Type 6 MIL‑G Sapphire Tritium, já jim říkám Milgy. V roce 2010 prošly certifikací vojenské normy MIL-PRF-46374G, typ 3, Class 1. Co to znamená, to přesně nevím, ale zaručuje to prý jejich vysokou spolehlivost. Hodinky jsou vysoce nárazuvzdorné (nikde jsem s nimi nepraštil, ani je nepouštěl z mostu na beton), vodotěsné do 200 m (vzhledem k době testování tak maximálně sprcha, do pračky mě nenapadlo je dát), s dlouhou živostností baterie, prý až 7 let (já je měl asi dva týdny), antimagnetické (ale pozornost přitahují, to ano), odolné proti extrémním teplotám (mám většinou 36,2) a nadmořské výšce (kolik metrů nad mořem, že mají Budějce?). Hodinky byly testovány při střelbě z automatických zbraní (já s nimi střílel ze vzduchovky a přežily to taky). Na ciferníku hodinky nenesou značku Traser (asi jako Škoda Fabia 1,1 HTP je také označována jako škodovka) a jsou oficiálně k dispozici v armádních jednotkách mnoha zemí (ty bláho).
| Vodotěsnost | 200 m |
| Pohon | Bateriový Quartz |
| Strojek | Ronda 517.6 DD |
| Materiál sklíčka | Safír |
| Materiál pouzdra | Vnější: plast se skelnými vlákny, vnitřní: ocel |
| Rozměr pouzdra | 45 mm |
| Výška pouzdra | 12 mm |
| Šířka pásku | 22 mm |
| Váha | 80 g |
