Dobře vychované děti to mají těžké

Jsme úpl­ná, plně funkč­ní rodi­na. Se ženou jsme spo­lu od roku 1995, máme spo­ko­je­né man­žel­ství (ano, ten­to pří­spě­vek pro­šel obou­stran­nou kon­t­ro­lou :-)), nehá­dá­me se, se ženou si vymě­ňu­je­me infor­ma­ce, zají­má­me se o pro­spěch našich dětí ve ško­le ale nenu­tí­me je, aby měly samé jed­nič­ky. Děti vede­me k posluš­nos­ti, k úctě ke star­ším, rodi­čům a k dospě­lým vůbec. Maty nemá dovo­le­né hrač­ky jako tře­ba tan­ky, puš­ky, pis­to­le a podob­ně. Maxi­mál­ně meče, rytíř­ské to zna­ky. Nedo­vo­lu­je­me mu se dívat na vět­ši­nu kres­le­ných “seri­á­lů pro děti” jako jsou Tama­go­či, Baku­ga­ni, Tran­for­me­ři či jak se ta vše­li­ja­ká chás­ka rva­vá jme­nu­je. Sna­ží­me se, aby v nás měly vzor v čest­nos­ti a prav­do­mluv­nos­ti. S mamin­kou jez­dí více­mé­ně pra­vi­del­ně kaž­dou sobo­tu do sbo­ru, dob­ro­vol­ně, nenu­tí­me je, jez­dí tam za kama­rá­dy a jak­si spí­še mimo­děk si díky tomu­to pro­stře­dí vytvá­ře­jí svůj vztah k Bohu, víře a tole­ran­ci. Já totiž do sbo­ru nejez­dím. Pro naše děti je napros­to nor­mál­ní, že mamin­ka do sbo­ru cho­dí pra­vi­del­ně a tať­ka jen o zvlášt­ních pří­le­ži­tos­tech. (Tedy, já tam jez­dím rád, mezi čle­ny církve mám spous­tu zná­mých i pár kama­rá­dů.) To je ale jiný pří­běh. Tenhle má být o Matýs­ko­vi.

O Matýs­ko­vých lapá­li­ích ve ško­le by moh­la Šeb­ko­vá hod­ně vyprá­vět. Různá pra­sát­ka a čer­né pun­tí­ky v žákov­ské jsme s Evou už dáv­no pře­sta­li řešit. Pros­tě Maty je nepo­se­da, ve tří­dě je 28 dětí, za což vám pat­ří vel­ké díky, pane ředi­te­li, a paní uči­tel­ka nemá na všech­ny děti ve tří­dě dost času. Že to řeší kázeň­ský­mi posti­hy a ne pozi­tiv­ní moti­va­cí a vět­ší zaměst­na­nos­tí “zlo­bi­vých” dětí, to je jiná věc. Uči­tel­ka je holt někdy spí­še dia­gnó­za než pro­fe­se. S počtem dětí asi těž­ko z pozi­ce rodi­čů něco sve­de­me, s dia­gnó­zou také ne, tak­že se sna­ží­me Matýska troš­ku usměr­ňo­vat. Vede­me ho k tomu, aby se sou­stře­dil vždy na jed­nu věc, aby nežva­nil, když dělá tře­ba domá­cí úkol, dbá­me na to, aby poslou­chal na “prv­ní dobrou” a tak. Naštěs­tí zvlá­dá uči­vo bez pro­blé­mů, tak­že nad ním nemu­sí­me stát dvě hodi­ny abychom udě­la­li domá­cí úkol.

Dnes byl dru­hý rodi­čák. Eva se šla infor­mo­vat na Kač­ku a já jsem si chtěl popo­ví­dat o Matýs­ko­vi. Měl jsem v note­su něko­lik pozná­mek, kte­ré jsem chtěl na schůz­ce pro­brat. Namát­kou:

  • Nepře­je­me si, aby uči­tel­ka sdě­lo­va­la infor­ma­ce o Maty­ho cho­vá­ní před cizí­mi lid­mi, ani před jeho sestrou. Kat­či­na uči­tel­ka se jí ptá: “Ty máš u nás ve ško­le brá­chu?” A když jí Kač­ka odpo­ví a vysvět­lí, kde je, uči­tel­ka na to řek­ne, “Jo, tak to je ten sígr…” Nebo… Kač­ka cho­dí bráš­ku pra­vi­del­ně navště­vo­vat o vel­ké pře­stáv­ce. Matýs­ko­va uči­tel­ka jí začne před Matýskem líčit, jak Matěj straš­ně zlo­bí, jak nepo­slou­chá, že jí odmí­tl vydat žákov­skou (v té době již, pro nás, vyří­ze­ná a uza­vře­ná zále­ži­tost), pros­tě ho vyslo­ve­ně deptá a navíc je jí jed­no, že je u toho i Kačen­či­na spo­lu­žač­ka. Když nám to Kač­ka doma líči­la, bre­če­la u toho.
  • S man­žel­kou se na posled­ní schůz­ce domlu­vi­ly, že Maty bude dostá­vat úko­ly v hodi­ně navíc, aby se zaba­vil. Za tím úče­lem jsme do ško­ly doda­li sadu mate­ri­á­lů, už namno­že­ných. Do dnes Maty nepři­ne­sl domů ani jedi­ný vypl­ně­ný — dostá­vá je?
  • Chci požá­dat o las­ka­vost: Nena­po­mí­nat, nedá­vat poznám­ky. Maty není ten typ. Co potře­bu­je je chvá­lit, chvá­lit, chvá­lit. V pří­pa­dě nut­nos­ti sta­čí troš­ku zvý­šit hlas a při­dat na důra­zu — to na něj pla­tí.
  • Doma se sna­ží, dělá cvi­če­ní navíc, tré­nu­je psa­ní.

Měl jsem v úmys­lu si v kli­du pro­mlu­vit. Prv­ní, co jsem usly­šel bylo vel­mi nepří­jem­ným tónem:

“Maty je zlej. Nepo­slou­chá, dělá si co chce. Ničí dětem věci. Děti napa­dá, pere se. Dopo­ru­ču­ji návště­vu výchov­né­ho porad­ce, na tabu­li máte uve­de­ný kon­takt.”

“Jak je zlej. Na koho je zlej,” ptám se.

“Na mě je zlej, je drzý, odmí­tá posluš­nost.”

“Jak odmí­tá posluš­nost,” divím se. “Odmí­tl mi dát žákov­skou.”

“Už zase?”

“????” “Ne, to bylo jen jed­nou.”

“Aha, ale to už jsme si s Matym vysvět­li­li. Slí­bil, že bude poslou­chat, nebu­de odmlou­vat a už to více­krát neu­dě­lá. A měl se vám za to omlu­vit, což udě­lal.”

Zjev­né pře­kva­pe­ní, že o tom vím. My spo­lu totiž doma mlu­ví­me. Z “niče­ní věcí” se nako­nec vyklu­ba­lo to, že se vrtěl na žid­li a soud­ce sho­dil věci na zem. Před­po­klá­dám, že nechtě­ně.

Naštěs­tí zača­li cho­dit dal­ší rodi­če, pro­to­že já už jsem viděl rudě, srd­ce mi buši­lo a musel jsem se vší silou držet, abych… Tak­že jsem si napo­čí­tal snad do tisí­ce, uklid­nil se, sedl si do lavi­ce a napsat ženě: “Az tam skon­cis, pri­jd pro­sim sem. Nut­ne.” Byl jsem roz­hod­nu­tý, dát Maty­ho na jinou ško­lu, pro­to­že cha­rak­ter před­cho­zí­ho roz­ho­vo­ru mě pře­svěd­čil, že tady dia­log nebu­de mož­ný. Nicmé­ně, než ode­šla před­po­sled­ní mamin­ka, poda­ři­lo se mi zklid­nit svou mysl na úro­veň mys­li šao­lin­ské­ho mni­cha a když na nás při­šla řada, pro­bra­li jsme to zno­vu a v kli­du. A najed­nou už Maty nebyl drzý a rva­vý sígr, kte­rý ničí dětem věci, ale kluk, jakých je ve tří­dě více. Asi to nebu­dou žád­ní sva­touš­ko­vé, ale Maty roz­hod­ně není původ­cem rva­ček a hádek.

Při jed­né hodi­ně mate­ma­ti­ky prý ale vyvá­děl až do nepří­čet­nos­ti, když mu spo­lu­žák sebral figur­ku z Lega, kte­rou si Maty při­ne­sl prá­vě na mate­ma­ti­ku. A mě došlo, že jsem mu nevě­řil, že si mají do ško­ly při­nést něja­ké­ho paňáč­ka. A že jsem mu to nako­nec dovo­lil s pod­mín­kou, že figur­ku při­ne­se domů zpět kom­plet­ní, že na ní nebu­de nic chy­bět. A on mi to slí­bil.

Večer doma se netr­pě­li­vě ptal, co na rodi­čá­ku. Paní uči­tel­ka tě moc chvá­li­la, že jsi moc šikov­ný a chyt­rý kluk. Ale že se ve ško­le pral. A Matý­sek se roz­pla­kal. Když já jsem tě tatín­ku nechtěl zkla­mat. On mi .… sebral tu figur­ku a já jsem ti slí­bil, že ji při­ne­su domů celou.Ten pocit viny, kte­rý jsem měl ten byl pros­tě straš­ný.

Já vím, syn­ku, mě to ve ško­le došlo, když o tom uči­tel­ka mlu­vi­la. Jsem na tebe pyš­ný, žes mě ve svých sed­mi letech nechtěl zkla­mat, za to máš tu nej­vět­ší pochva­lu na svě­tě, oprav­du jsi mi tím udě­lal ohrom­nou radost. Ale víš, vyšit něco ranou do zubů, to umí kaž­dý blbe­ček. Prát se, to není řeše­ní pro chyt­ré klu­ky. Pro­blém se dá vět­ši­nou vyře­šit jinak, bez toho, aby ses pral. Pro­miň, že jsem nedo­mys­lel, násled­ky svých slov.

http://www.youtube.com/watch?v=lFLlEn4Bw2o

http://www.youtube.com/watch?v=Q29YR5-t3gg

Jsme úpl­ná, plně funkč­ní rodi­na. A oprav­du si nemys­lím, že by prv­ní odsta­vec zasmrá­dal sebe­chvá­lou. Tak to pros­tě je. Jsem na to hrdý. A musím dávat pozor, co dětem zaka­zu­ji a musím se mno­hem více sna­žit domýš­let mož­né dopa­dy našich záka­zů a pří­ka­zů.