Byl to normální den na frontě, tedy první den ve škole

Matýskův první den ve škole.

Že čas letí, to kaž­dý ví. Že děti ros­tou, to ví pře­ce taky kaž­dý. Co jiné­ho taky mají dělat… Ale když se tyhle dvě obec­ně zná­mé prav­dy spo­jí do jed­né sku­teč­nos­ti, je to děsi­vé. Prá­vě na vlast­ních dětech člo­věk nej­lé­pe a nej­jas­ně­ji vidí, jak stár­ne a jak ty děti ros­tou. A nej­lé­pe ješ­tě, když se po něja­ké době setká­te s někým, koho jste dlou­ho nevi­dě­li, onen dotyč­ný (a ješ­tě lépe dotyč­ná) uvi­dí vaše­ho “pitom­ka” a s nefal­šo­va­ným úža­sem v hla­se zvo­lá Jejda­nán­ku, tohle je Kačen­ka? Tahle sleč­na? A vy si v tu chví­li uvě­do­mí­te, že vaše hol­čič­ka už není pětil­tá cácor­ka, ale sleč­na, kvů­li kte­ré bys­te si měli poří­dit bro­kov­ni­ci nebo ale­spoň vzdu­chov­ku a zaži­je něco, čemu se říká “smí­še­né poci­ty”. Máte nako­pat tu krá­vu, kte­rá vám prá­vě roz­bi­la vaši před­sta­vu malé cácor­ky a nebo zbít cácor­ku za to, že vyrost­la?

Děti bohu­žel ros­tou, a tak po sed­mi letech při­šlo, co muse­lo při­jít. Vše, co se dalo udě­lat, aby nemu­sel do ško­ly udě­lal. Dostal rok odklad, ale ta bes­tie ho stej­ně dosta­la… Náš Matý­sek se vydal na svou prv­ní ces­tu do ško­ly. Více než dva roky se úspěš­ně brá­nil jaké­mu­ko­liv před­ško­lác­tví — o ško­lu nepro­je­vo­val zájem, netě­šil se, až bude umět číst, nehrál náru­ži­vě Alí­ka, jako to kdy­si děla­la Kač­ka, aby byl do ško­ly dob­ře při­pra­ven. Vlast­ně prv­ní zájem o ško­lu pro­je­vil až v oka­mži­ku, kdy se od své sest­ry dozvě­děl, že si ve ško­le bude moci sám objed­ná­vat obě­dy a že tam, dle její­ho tvr­ze­ní, dob­ře vaří.

.