Slovinsko 2016 - den první

Je pátek ráno, první den naší dovolené. Po dvouletém výpadku způsobeném nejprve stavbou pergoly a v druhém roce stavbou zděného plotu kolem pozemku, se letos opět vydáváme na společnou dovolenou s dětmi. Vstáváme kolem osmé, v klidu snídáme, potom skládáme věci do auta. Eva stihla zabalit už ve čtvrtek odpoledne, takže paráda. Máme “jen” čtyři kufry, autoledničku, čtyři (prázdné) batohy, klec na psa, psa, 12 párů bot, Osadníky, foťák, nějaké polštářky, krmení pro psa, trekové hole, moka konvičku se dvěma šálky, plynový vařič, samozřejmě kávu a cukr a horu dalších drobností. I když GBZ (generální balicí zkouška) dopadla nad očekávání dobře, je nakonec auto slušně nacpáno. Bohužel fotka po kompletním naložení chybí.

Z domova vyrážíme kolem desáté, zastavujeme na Dvořišti, abychom dotankovali nádrž a konečně překračujeme státní hranici. Cesta po rakouských silnicích pěkně ubíhá a až za skoro více než hodinu po odjezdu zastavujeme na dálničním odpočívadle před Linzem. Aby se Hemi vyčůral a protáhl se. To už se projevuje SPSKD16 (Syndrom první svačiny z KD2016) a vytahujeme jídlo. Potom nemilosrdně nastrkám posádku do vozu a ženu Olivera přiměřenou rychlostí směrem na Salzburg. Cesta jde dobře, vzdálenost rychle narůstá, benzín v nádrži ještě rychleji ubývá, nikde žádné zácpy. Hemi (kupodivu) v klidu leží a čeká, až se sníží rychlost vozu, otáčky motoru a uslyší blinkr. To si potom sedne, a začne kňučet v domnění, že jsme již na místě. Znovu zastavujeme pár desítek kilometrů před placeným tunelem na A10. Necháme Hemíka proběhnout, napít a vyvenčit. V opačném směru pozorujeme kolonu pomalu jedoucích aut, která, jak se cestou k tunelu ukáže, je dlouhá minimálně 7 až 8 km. Na výběru mýta se maličko zdržíme a za tunelem stavíme na prvním odpočívadle, abychom se naobědvali. I tady je v opačném směru kolona pomalu pojíždějících a o pár kilometrů dále úplně stojících aut. Snad nás nic takového nepotká cestou domů. Ale to je ještě daleko, vždyť naše dobrodružství teprve začíná!

Dobro došli!

Jsou dvě hodiny odpoledne, právě jsme překonali první horský průsmyk expedice Slovinsko 2016 a stojíme nad vesničkou Podkoreň a kocháme se výhledem. Konečně! “Moc jste mi chyběly, holky”, říkám směrem k vrcholkům hor. Chvilku se kocháme, já hledám místa, na která se v následujícím týdnu vydáme. Ještě první společná fotka a jedeme dál. Hemi smutně sezdává, že tohle ještě nebude konečná stanice a už celkem neochotně naskakuje zpět na své místo v kufru. Ještě zastávka v Jesenici (ne Hemi, ještě nejsme na místě), abychom si koupili svačinu a pak už hledáme cestu do vesničky Krnica, kde nás čeká Naravni spomenik Pokljuška soteska.

 

Pokljuka sotěska

super místo, na které jsme bohužel neměli tolik času, kolik by, si zasloužilo.

       

Je 16:00. Hemi zvědavě zkoumá okolí a toužebně nás pozoruje, když si přezouváme boty. Vyrážíme! Psí radost nezná mezí. Prvních pár desítek metrů cesty nás vede do kopce až dojdeme pod skálu jaksviňa. Tady se cesta dělí, vpravo do jeskyně, vlevo ke galerii. Jdeme vlevo. Úzkou pěšinkou přes kameny a spadané kmeny se proplétáme dál, až dojdeme k asi tři metry široké soutěsce mezi dvěma skálami a vstupujeme do kotliny, kde na se na protější kolmé vysoké skále pne dřevěný chodníček a my cítíme to známé šimrání na chodidlech… To bude ono :-). Ale v tu chvíli zákeřně zaútočí SPSKD16 a my se musíme nasvačit. Hemi lačně nasává vůni čerstvé mortadely a slovinského sýra, ale jak je naučený a zvyklý, nežebrá. Když se děti najedly, Hemi vyluxoval drobečky a Eva se nepřestala bát, ale smířila se se skutečností, že tam nahoru bude muset jít s námi, vydáváme se opět na cestu.

Slovensko2010

Oběma se nám vybaví jeden z našich treků na Slovensku. Ano, ten...

Výhled z lávky je úžasný. Hemi je ke mně připoutaný lanem se dvěma karabinami a táhne mně kupředu. Chvilku zastaví, jukne dolů z lávky. Koukne na mě a jde dál. Strach z výšek je pro něj neznámý pojem. Pud sebezáchovy ostatně také. Lávka se tiskne ke skále o něco méně než má žena. Když dojdeme na konec lávky je jasné, že Evě se hned tak neuleví. Dřevěný chodníček se mění v dřevěné schody stoupající mezi dvěma skalními masivy poměrně příkře vzhůru. Oběma se nám vybaví jeden z našich treků na Slovensku. Ano, ten. Jenže tenkrát jsem Matyho držel za popruhy nad žebříkem a s foťákem v druhé ruce jsem šplhal nahoru. Tady byly schody mírnější a Hemi šel sám. Pohoda. Ne tak pro Evu. Ta si samozřejmě všimla kamenů na stupních a moje vysvětlení, že si je tam nechali místní skřítci, kteří se na nich učí počítat mi kdovíproč nevěřila. Nicméně nahoru se dostala a za to má náš velký obdiv. Žebřík končí v úzké skalní průrvě, skoro až jeskyni, na jejímž konci nás čeká pravá a nefalšovaná divočina. Stromy popadané jako třísky, uzounká cestička, nikde ani živáčka.


A tak se dále prodíráme mezi popadanými kmeny a pečlivě si hlídáme uzounkou cestičku, která se mezi nimi vine. Tak postupujeme asi dvacet minut, možná půl hodiny. Záznamy GPS, které jsem si stáhl z GPSies nám nejsou moc platné. Signál tu prostě skoro není. Garmin zůstal doma s rozbitým displejem a telefony moc nestíhají. Navíc ten můj se neustále vypíná. jak se později ukázala, ani Evin přístroj na tom nebyl lépe a tak z této cesty nemáme vlastní záznam. Ani fotky nevyšly zcela dle záměru, holt budeme muset na tůry vyrážet dříve než ve čtyři hodiny odpoledne.

Průběžně kontroluji naši pozici a když to vypadá, že máme před sebou ještě alespoň půlhodinku než se dostaneme na druhou stranu rokle, je tu najednou rozcestník. Fotku nečekejte, na tu jsem zapomněl. Po krátké poradě, zda se vrátit stejnou cestou, pokračovat dál nebo jít vpravo se rozhodujeme odbočit a začít se vracet. Na mapě ovšem před námi se zvedající cesta není. V záznamu GPS také ne. Cestička pomalu stoupá a rozšiřuje se. Asi po deseti patnácti minutách je před námi plot a za ním pastvina. Pokračujeme kolem plotu, až dojdeme na sráz nad soutěskou. Je tu vysoká tráva a vzrostlé náletové jeřabiny, semtam smrček. Vydávám se na průzkum a zjišťuji, že dolů do rokliny vede strmá uzounká cestička. Tým mě následuje. Po chvíli přicházíme na místo, které je zcela nepochybně stropem jeskyně, do níž jsme vstoupili z galerie. Jenže dál stezka pokračuje opět vzhůru, nad soutěsku. A my se potřebujeme dostat dolů, abych se mohli vrátit k autu. Znovu se vracím a strmě stoupám, abych se ujistil, že jsem v bujné vegetaci nepřehlédl odbočku. Nepřehlédl. Vracím se k týmu a pokračujeme tedy ze stropu jeskyně strmě vzhůru. Vycházíme na pohodlnou a širokou lesní cestu. Po chvilce najdeme u kraje nenápadnou cedulku ve tvaru šipky, na níž je napsáno "Galerija". Kozí stezkou opatrně sestoupáme dolů pod galeriji. Choďák je naštěstí rozumný a netahá. Kačka špatně vyhodnotí terén a skončí na zemi. Maty mele a mele. Když dorazíme zpět k autu je něco málo po šesté hodině. 


GPS záznam na GPSies.com

Druhý záznam na GPSies.com

Cesta do Drežnice nám trvá ještě další více než dvě hodiny. V Bledu je zavřená silnice a objížďku znají asi jen místní. Jeden jede před námi, tak se ho držíme zuby nehty. V Bohinjské Bistrici mám poslední šanci koupit si něco k věčeři a zítřejší snídani. Z Bistrice stoupáme, abychom přejeli horské sedlo. První skoro hodinu mě kroucení volantem a řazení baví a jízdu si užívám. Po setmění to už ale taková sranda není, navíc se Matymu začalo dělat špatně. Když jsme v Klavže, tak už se vysloveně těším, až ten volant budu moci dát z ruky. Do Drežnice přijíždíme něco po deváté. Než vyložíme věci a ubytujeme se, uplyne další hodina. Večeři dojídáme před půlnocí. Jdeme spát. Zítra je taky den...