Slovinsko 2016 — den první

Je pátek ráno, prv­ní den naší dovo­le­né. Po dvou­le­tém výpad­ku způ­so­be­ném nej­pr­ve stav­bou per­go­ly a v dru­hém roce stav­bou zdě­né­ho plo­tu kolem pozem­ku, se letos opět vydá­vá­me na spo­leč­nou dovo­le­nou s dět­mi. Vstá­vá­me kolem osmé, v kli­du sní­dá­me, potom sklá­dá­me věci do auta. Eva stih­la zaba­lit už ve čtvr­tek odpo­led­ne, tak­že pará­da. Máme “jen” čty­ři kuf­ry, auto­led­nič­ku, čty­ři (prázd­né) bato­hy, klec na psa, psa, 12 párů bot, Osad­ní­ky, foťák, něja­ké pol­štář­ky, krme­ní pro psa, tre­ko­vé hole, moka kon­vič­ku se dvě­ma šál­ky, ply­no­vý vařič, samo­zřej­mě kávu a cukr a horu dal­ších drob­nos­tí. I když GBZ (gene­rál­ní bali­cí zkouš­ka) dopadla nad oče­ká­vá­ní dob­ře, je nako­nec auto sluš­ně nacpá­no. Bohu­žel fot­ka po kom­plet­ním nalo­že­ní chy­bí.

Z domo­va vyrá­ží­me kolem desá­té, zasta­vu­je­me na Dvo­řiš­ti, abychom dotan­ko­va­li nádrž a koneč­ně pře­kra­ču­je­me stát­ní hra­ni­ci. Ces­ta po rakous­kých sil­ni­cích pěk­ně ubí­há a až za sko­ro více než hodi­nu po odjez­du zasta­vu­je­me na dál­nič­ním odpo­čí­va­dle před Lin­zem. Aby se Hemi vyčů­ral a pro­tá­hl se. To už se pro­je­vu­je SPSKD16 (Syn­drom prv­ní sva­či­ny z KD2016) a vyta­hu­je­me jíd­lo. Potom nemi­lo­srd­ně nastr­kám posád­ku do vozu a ženu Oli­ve­ra při­mě­ře­nou rych­los­tí smě­rem na Salzburg. Ces­ta jde dob­ře, vzdá­le­nost rych­le narůs­tá, ben­zín v nádr­ži ješ­tě rych­le­ji ubý­vá, nikde žád­né zácpy. Hemi (kupo­di­vu) v kli­du leží a čeká, až se sní­ží rych­lost vozu, otáč­ky moto­ru a usly­ší blin­kr. To si potom sed­ne, a začne kňu­čet v domně­ní, že jsme již na mís­tě. Zno­vu zasta­vu­je­me pár desí­tek kilo­me­t­rů před pla­ce­ným tune­lem na A10. Nechá­me Hemí­ka pro­běh­nout, napít a vyven­čit. V opač­ném smě­ru pozo­ru­je­me kolo­nu poma­lu jedou­cích aut, kte­rá, jak se ces­tou k tune­lu uká­že, je dlou­há mini­mál­ně 7 až 8 km. Na výbě­ru mýta se malič­ko zdr­ží­me a za tune­lem sta­ví­me na prv­ním odpo­čí­va­dle, abychom se naobědva­li. I tady je v opač­ném smě­ru kolo­na poma­lu pojíž­dě­jí­cích a o pár kilo­me­t­rů dále úpl­ně sto­jí­cích aut. Snad nás nic tako­vé­ho nepo­tká ces­tou domů. Ale to je ješ­tě dale­ko, vždyť naše dob­ro­druž­ství tepr­ve začí­ná!

Dobro došli!

Jsou dvě hodi­ny odpo­led­ne, prá­vě jsme pře­ko­na­li prv­ní hor­ský prů­smyk expe­di­ce Slo­vin­sko 2016 a sto­jí­me nad ves­nič­kou Pod­ko­reň a kochá­me se výhle­dem. Koneč­ně! “Moc jste mi chy­bě­ly, hol­ky”, říkám smě­rem k vrchol­kům hor. Chvil­ku se kochá­me, já hle­dám mís­ta, na kte­rá se v násle­du­jí­cím týd­nu vydá­me. Ješ­tě prv­ní spo­leč­ná fot­ka a jede­me dál. Hemi smut­ně sezdá­vá, že tohle ješ­tě nebu­de koneč­ná sta­ni­ce a už cel­kem neo­chot­ně naska­ku­je zpět na své mís­to v kuf­ru. Ješ­tě zastáv­ka v Jese­ni­ci (ne Hemi, ješ­tě nejsme na mís­tě), abychom si kou­pi­li sva­či­nu a pak už hle­dá­me ces­tu do ves­nič­ky Krni­ca, kde nás čeká Narav­ni spo­me­nik Pokljuš­ka soteska.

 

Pokljuka sotěska

super mís­to, na kte­ré jsme bohu­žel nemě­li tolik času, kolik by, si zaslou­ži­lo.

       

Je 16:00. Hemi zvě­da­vě zkou­má oko­lí a tou­žeb­ně nás pozo­ru­je, když si pře­zou­vá­me boty. Vyrá­ží­me! Psí radost nezná mezí. Prv­ních pár desí­tek met­rů ces­ty nás vede do kop­ce až dojde­me pod ská­lu jaksviňa. Tady se ces­ta dělí, vpra­vo do jes­ky­ně, vle­vo ke gale­rii. Jde­me vle­vo. Úzkou pěšin­kou přes kame­ny a spa­da­né kme­ny se pro­plé­tá­me dál, až dojde­me k asi tři met­ry širo­ké sou­těs­ce mezi dvě­ma ská­la­mi a vstu­pu­je­me do kot­li­ny, kde na se na pro­těj­ší kol­mé vyso­ké ská­le pne dře­vě­ný chod­ní­ček a my cítí­me to zná­mé šimrá­ní na cho­di­dlech… To bude ono :-). Ale v tu chví­li zákeř­ně zaú­to­čí SPSKD16 a my se musí­me nasva­čit. Hemi lač­ně nasá­vá vůni čer­stvé mor­ta­de­ly a slo­vin­ské­ho sýra, ale jak je nau­če­ný a zvyk­lý, nežeb­rá. Když se děti najed­ly, Hemi vylu­xo­val dro­beč­ky a Eva se nepře­sta­la bát, ale smí­ři­la se se sku­teč­nos­tí, že tam naho­ru bude muset jít s námi, vydá­vá­me se opět na ces­tu.

Slovensko2010
Obě­ma se nám vyba­ví jeden z našich tre­ků na Slo­ven­sku. Ano, ten…

Výhled z láv­ky je úžas­ný. Hemi je ke mně při­pou­ta­ný lanem se dvě­ma kara­bi­na­mi a táh­ne mně kupře­du. Chvil­ku zasta­ví, juk­ne dolů z láv­ky. Kouk­ne na mě a jde dál. Strach z výšek je pro něj nezná­mý pojem. Pud sebezá­cho­vy ostat­ně také. Láv­ka se tisk­ne ke ská­le o něco méně než má žena. Když dojde­me na konec láv­ky je jas­né, že Evě se hned tak neu­le­ví. Dře­vě­ný chod­ní­ček se mění v dře­vě­né scho­dy stou­pa­jí­cí mezi dvě­ma skal­ní­mi masi­vy poměr­ně příkře vzhů­ru. Obě­ma se nám vyba­ví jeden z našich tre­ků na Slo­ven­sku. Ano, ten. Jen­že ten­krát jsem Maty­ho držel za popru­hy nad žeb­ří­kem a s foťá­kem v dru­hé ruce jsem špl­hal naho­ru. Tady byly scho­dy mír­něj­ší a Hemi šel sám. Poho­da. Ne tak pro Evu. Ta si samo­zřej­mě všimla kame­nů na stup­ních a moje vysvět­le­ní, že si je tam necha­li míst­ní skřít­ci, kte­ří se na nich učí počí­tat mi kdo­ví­proč nevě­ři­la. Nicmé­ně naho­ru se dosta­la a za to má náš vel­ký obdiv. Žeb­řík kon­čí v úzké skal­ní prů­r­vě, sko­ro až jes­ky­ni, na jejímž kon­ci nás čeká pra­vá a nefal­šo­va­ná divo­či­na. Stro­my popa­da­né jako třís­ky, uzoun­ká ces­tič­ka, nikde ani živáč­ka.


A tak se dále pro­dí­rá­me mezi popa­da­ný­mi kme­ny a peč­li­vě si hlí­dá­me uzoun­kou ces­tič­ku, kte­rá se mezi nimi vine. Tak postu­pu­je­me asi dva­cet minut, mož­ná půl hodi­ny. Zázna­my GPS, kte­ré jsem si stá­hl z GPSies nám nejsou moc plat­né. Sig­nál tu pros­tě sko­ro není. Gar­min zůstal doma s roz­bi­tým dis­ple­jem a tele­fo­ny moc nestí­ha­jí. Navíc ten můj se neu­stá­le vypí­ná. jak se poz­dě­ji uká­za­la, ani Evin pří­stroj na tom nebyl lépe a tak z této ces­ty nemá­me vlast­ní záznam. Ani fot­ky nevy­šly zce­la dle zámě­ru, holt bude­me muset na tůry vyrá­žet dří­ve než ve čty­ři hodi­ny odpo­led­ne.

Prů­běž­ně kon­t­ro­lu­ji naši pozi­ci a když to vypa­dá, že máme před sebou ješ­tě ale­spoň půl­ho­din­ku než se dosta­ne­me na dru­hou stra­nu rokle, je tu najed­nou roz­cest­ník. Fot­ku neče­kej­te, na tu jsem zapo­mněl. Po krát­ké pora­dě, zda se vrá­tit stej­nou ces­tou, pokra­čo­vat dál nebo jít vpra­vo se roz­ho­du­je­me odbo­čit a začít se vra­cet. Na mapě ovšem před námi se zve­da­jí­cí ces­ta není. V zázna­mu GPS také ne. Ces­tič­ka poma­lu stou­pá a roz­ši­řu­je se. Asi po dese­ti pat­nác­ti minu­tách je před námi plot a za ním pas­t­vi­na. Pokra­ču­je­me kolem plo­tu, až dojde­me na sráz nad sou­těs­kou. Je tu vyso­ká trá­va a vzrost­lé nále­to­vé jeřa­bi­ny, semtam smr­ček. Vydá­vám se na prů­zkum a zjiš­ťu­ji, že dolů do rokli­ny vede str­má uzoun­ká ces­tič­ka. Tým mě násle­du­je. Po chví­li při­chá­zí­me na mís­to, kte­ré je zce­la nepo­chyb­ně stro­pem jes­ky­ně, do níž jsme vstou­pi­li z gale­rie. Jen­že dál stez­ka pokra­ču­je opět vzhů­ru, nad sou­těs­ku. A my se potře­bu­je­me dostat dolů, abych se moh­li vrá­tit k autu. Zno­vu se vra­cím a str­mě stou­pám, abych se ujis­til, že jsem v buj­né vege­ta­ci nepře­hlé­dl odboč­ku. Nepře­hlé­dl. Vra­cím se k týmu a pokra­ču­je­me tedy ze stro­pu jes­ky­ně str­mě vzhů­ru. Vychá­zí­me na poho­dl­nou a širo­kou les­ní ces­tu. Po chvil­ce najde­me u kra­je nená­pad­nou cedul­ku ve tva­ru šip­ky, na níž je napsá­no “Gale­ri­ja”. Kozí stezkou opa­tr­ně sestou­pá­me dolů pod gale­ri­ji. Choďák je naštěs­tí rozum­ný a neta­há. Kač­ka špat­ně vyhod­no­tí terén a skon­čí na zemi. Maty mele a mele. Když dora­zí­me zpět k autu je něco málo po šes­té hodi­ně. 


GPS záznam na GPSies.com Dru­hý záznam na GPSies.com

Ces­ta do Drež­ni­ce nám trvá ješ­tě dal­ší více než dvě hodi­ny. V Ble­du je zavře­ná sil­ni­ce a objížď­ku zna­jí asi jen míst­ní. Jeden jede před námi, tak se ho drží­me zuby neh­ty. V Bohinj­ské Bis­tri­ci mám posled­ní šan­ci kou­pit si něco k věče­ři a zít­řej­ší sní­da­ni. Z Bis­tri­ce stou­pá­me, abychom pře­je­li hor­ské sed­lo. Prv­ní sko­ro hodi­nu mě krou­ce­ní volan­tem a řaze­ní baví a jízdu si uží­vám. Po setmě­ní to už ale tako­vá sran­da není, navíc se Maty­mu zača­lo dělat špat­ně. Když jsme v Kla­vže, tak už se vyslo­ve­ně těším, až ten volant budu moci dát z ruky. Do Drež­ni­ce při­jíž­dí­me něco po devá­té. Než vylo­ží­me věci a uby­tu­je­me se, uply­ne dal­ší hodi­na. Veče­ři dojí­dá­me před půl­no­cí. Jde­me spát. Zít­ra je taky den…