Deset let s Václavem Havlem by Ladislav Špaček
My rating: 4 of 5 stars
K téhle knížce jsem se dostal až teď, po mnoha letech. Ani nevím, proč jsem ji vlastně odkládal. špačkův styl se mi líbil, stejně jako se mi líbilo duo Havel – Špaček na politické scéně. Autor je velmi zdvořilý, v situacích, kdy je lepší nejmenovat, nejmenuje. Je to takové vyprávění historek z natáčení, humorné, vážné, poučné i překvapující. Nikdy ale nudné.
Oblíbené pasáže:
„Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“
Když jsem po čase naznačil kancléři Luboši Dobrovskému, zda by mi nemohl zvednout plat z patnácti tisíc o něco výš, odvedl mě k oknu a pronesl památnou větu: „Vidíte ten výhled? Za to byste měl připlácet!“
hlavním úkolem dnešních generací politiků není zalíbit se svými rozhodnutími či svými televizními úsměvy veřejnosti do takové míry, která by jim umožňovala vítězit v dalších a dalších volbách, a být tudíž na výsluní moci pokud možno až do konce svých dnů, ale něco podstatně jiného: přijímat na sebe spoluodpovědnost za dlouhodobé vyhlídky světa, v němž žijeme, a být příkladem této spoluodpovědnosti všem ostatním, kterým jsou trvale na očích.
Politika je přece službou obci, je to tedy praktikovaná mravnost.
Víte, děti, když pomůžete slabšímu, rozlije se vám po těle takový hřejivý pocit, je to asi jako… jako když si dáte panáka.“
Trochu jsem pochyboval, jestli budeme rychlejší než psi, ale strategický plán vrchního velitele ozbrojených sil mě zavazoval nereptat a uposlechnout rozkazu.
„To je známý fyzikální jev, pane prezidente, když necháte sako viset delší dobu ve skříni, tak pak nějak nejde dopnout.
